(Fotografie nahoře: Eliška Váchalová na lodi v Thajsku, 129. den cesty kolem světa, kterou jí manžel dal jako svatební dar)
Místo předmluvy:
Žije žába ve studni a nadává: “Podělanej život, všechno hnusný, žádná radost.”
Jiná žába nakoukne do studny a volá: “Co to povídáš? Svět je naopak nádherný, velký a barevný. Akorát vylez ze studny, uvidíš!”
Žába dole se oboří: “Lžeš! Já nic nádhernýho a barevnýho nikdy neviděla. Nevěřím Ti a nikam nepolezu.
Podělanej život…”
Do roku 1989 jsme všichni museli žít ve studni. Nadávali jsme na ty, kteří nás nechtěli pustit ven. Chtěli jsme cestovat a nemohli, to ještě šlo. Horší je to od roku 1989. Někdo nás vytáhl ze studny a řekl: “Tak si cestujte, když tolik kvákáte.” Chceme cestovat a můžeme. Klidně bychom mohli vidět všechno, co nás kdy lákalo. Objet celý svět. Ale my to neděláme. Ne že bychom nechtěli nebo nemohli. Ale pořád jaksi není vhodný okamžik.
Než jsou děti, máme pocit, že musíme studovat. Pak že musíme získat zaměstnání. Udržet si ho. Ve strachu pracujeme až do penze. Tam máme čas, ale už začne scházet zdraví. Tak kdy tedy můžeme vidět svět? Ale ne po týdnech o dovolených, nýbrž nejlevněji, jak to jde – bez drahých přeletů domů, jednou návaznou cestou kolem světa! Co byste tomu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům