O lásce z básní
Miluji rozhled z Petřína. Když bylo teplo, brával jsem deku, psa a pár dobrot pro oba a společně jsme piknikovali v trávě, tak jako spousta dvojic kolem. Pozoroval jsem je a vnímal rozdíl mezi páry, které jsou spolu už déle a bez bariér, a těmi, které jsou teprve v plenkách a jako by je dělilo neviditelné sklo. Vidí jeden druhého, ale dotknout se nemohou. Jedno takové sklo se pokoušel rozbít úžasný student, trochu stresovaný s o něco zkušenější společnice.
Záleželo mu na dojmu. Měl bílou košili, motýlka, snažil se být maximální pozorný a galantní a byl velmi romantický. Usadil ji do trávy, doléval jí čaj a i srdeční útok si připravil. Měl ho napsaný na papíře, k jehož čtení se přece jen odhodlal. “Láska je prý jako duha, barevná a umí lidi rozesmát,” pohlédl na dívku. Ta nic. “Taky je prý jako oceán, hluboká a krásná.” Dívka provokativně zívla. “Nebo je jako slunce, září a hřeje.” Už zrozpačitěl. Ale dočíst to musel, když už “si dal tu práci”. “A umí být i jako déšť, když chladí a osvěžuje.”
Trapné ticho. Na dívce bylo vidět, že ji výtažkem z básní nezaujal. Naopak. Musel to být hrozný pocit. Vše ztraceno. Z posledních zbytků dodal to, co měl připravené: “Dovolila bys mi, abych Ti ukázal takovou lásku, o které se tady píše?” Ruka, která držela papír, se roztřásla…
Dívka rezolutně zavrtěla krční páteří. Zkáza byla dokonána. V té chvíli jeho maska spadla. Zdrceně svěsil hlavu a byl to – poprvé on.
V tom se usmála: “Tohle chci. Ne lásku z básní. Chci, abys mi ukázal SVOU lásku.”
Nejdůležitější oči
Můj...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům