“Banky mají krásné reklamy, jak Vám půjčí na rozjezd podnikání, ale ve skutečnosti nejdříve žádají alespoň dvě daňová přiznání. Jak by je ale začínající podnikatel mohl mít, když začíná? A na nápad nebo vizi se žádná banka neptá.” Prvních 50 000 Kč tak Martině půjčil otec. “Ale bylo to málo. Nezbylo nám než využít nabídek karetních firem. Na kartách byl děsivě nevýhodný úrok, ale já jsem věřila, že se to vrátí, a šla jsem do toho. Manžel musí mít svatozář – podepsat tak nevýhodný úvěr na nákup patinovaných lucerniček a dřevěných retro kolíčků mohl být z pohledu chlapa nepochopitelný risk. Ale slíbila jsem mu, že všechno, co nakupujeme, prodáme, že to bude hit. A také byl. Všechno jsme prodali.”
Co vydělali, obrátili do nákupu dalšího zboží. Sami žili dlouho jen z jednoho platu a jedné mateřské. Dnes už je to jen úsměvná historie. Tak jako první cesta do Dánska… “Dala jsem děti k babičce, naložila manžela, který měl lepší angličtinu než já, a jeli jsme deset hodin na dánský veletrh dekorací. Ve svém autě jsme vezli sušenky, pečivo a náhradní benzin, abychom cestou neutratili ani korunu navíc. Spali jsme i přímo v autě, na dálničním odpočívadle, abychom nemuseli jít na hotel.” Pro budoucnost celého podnikání ovšem bylo rozhodující, že Martina i přes veškerou šetrnost pochopila, CO musí kupovat. “U kolekcí, které jsem vybírala, mě nezajímala ani tak cena jako vzhled, kvalita a emoce. Nebála jsem se dražšího zboží a dnes jsem za to vděčná, protože to předurčilo celý vývoj...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům