Caffetteria, tak se podnik jmenuje, otevřela v době, kdy už na Třídě Míru byly nové chodníky a po nich, jak Šimon předvídal, chodili první zvědavci. “Na otevíračku přišlo dvě stě lidí, věřil jsem, že se hosté pohrnou. Okolo vznikly dvě krásné kavárny a zahřálo mě, když ke mně začali chodit jejich majitelé na pravé italské kafe. Sám jsem dělal každý den od 4. prosince až do 31. ledna, než jsem našel opravdu schopný personál, u kterého jsem si mohl být jist, že mi všechno nezkazí. Do té doby jsem raději dřel 16 hodin denně. Protože jak říká známý: Hospodu můžeš zkazit jenom jednou.”
V kuchyni má – koho jiného – svoji mámu. Člověka, kterému stoprocentně věří a který ožil. Snídaně, svačina u kávy, obědy, svačiny u kávy a večeře. Mezi tím lidé chodí jen tak na kávu. Mamma, jak ji poitalsku oslovuje, na roupy a chmury už opravdu nemá čas. “Vlastně nemáme hluché místo, kdy je prázdno. Lidem se tu líbí, vaříme za přijatelné ceny jen originální italské recepty, žádnou komickou pastu s kuřecím nebo gyros, snažíme se držet ryzí styl a koncept… Teď jsme dělali hamburgery z wagyu, šlechtěného býka, které jsem ochutnal v michelinské restauraci v italském Termoli.”
Neznám v Česku mladšího restauratéra. Ani on ne. Když se dvacetiletého Šimona ptám, kde vzal odvahu zrovna on, jen se usměje: “Jak prožijete tolik špatného...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům