Mám ve Francii českého kamaráda. Vždycky, když přijedu, mi vypráví, jak krásná je poslední dobou jeho přítelkyně.
Málem byl zapomněl: Jirka je slepý.
Když s úsměvem namítám, že přece nemůže znát její současnou vizáž, zachmuří se: “Já ji cítím. Všichni si děláme obrazy na základě svých představ. I Ty. Všichni máme intuici.”
Když nám bylo sedmnáct, měli jsme tuto intuici: Stoupli jsme si na dálnici směrem na Beroun a stopem nazdařbůh poznali půl Evropy. Jeli jsme zrovna tam, kam řidiči, kteří nám zastavili. Obrátili jsme to až v jižní Francii, v Saint-Tropez, dál to nešlo. Silnice končila v moři.
Domů jsem už jel sám. Jirka tam chtěl zůstat. Časem se dostal k hasičům a při jednom ze zásahů oslepl. Vytahovali lidi z domu, který se hroutil, jako kdyby byl z karet. Velitel už vydal zákaz vracet se dovnitř. Jirka šel jako ve snách. Vytáhl ještě jednu ženu, ale bouchl plyn. Ztratil zrak, ale získal Amelii. On ji nenechal na holičkách tehdy, ona ho, nevidomého, neopustila od té chvíle. “Vrátit se do toho pekla nebylo rozumné. Ale bylo to správné. Věděl jsem, že její křik by mě budil ze sna. Byl bych zdravý, ale ne šťastný,” říkal.
Střih v čase.
Mně bylo nejhůř v necelých dvaadvaceti. Ztratil jsem nejdůležitější osobu svého dosavadního života a doneslo se to až do Francie Jirkovi, rodiče se znali. Náhle mi Jirka volá: “Mrzí mě, co se stalo. Řekni mi upřímně, co by Ti teď nejvíc zvedlo náladu?”
Věděl jsem co. Ale bylo to směšné. Já doma, on ve Francii. Přesto jsem to vyhrkl: “Zajít spolu na pivko, jako za starých let.”
Vtom se hovor přerušil a zazvonil zvonek u vchodových dveří. Vyhlédnu před dům a tam – Jirka. V jedné ruce mobil, kterým mi volal, ve druhé svou Amy, na kterou šibalsky volal: “Honem! Povídej, jak se tváří? Je překvapený? Šťastný?”
Přijel z Francie vlastně jen kvůli mně. Bylo to šílené. Až mi vyhrkly slzy do očí. “Petře, dokud jsem v životě dělal rozumné věci, nebyl jsem šťastný. Šťastní možná byli ti, které jsem poslouchal. Ale od té doby, co myslím srdcem, jsem šťastný. Asi mi to srdce funguje nějak líp…”
Srdce… Slyšíte ho? Pokud ne, ještě více se ztište.
Jen netepe. Mluví. To, co nám napovídá, mnohdy není rozumné. Hlavně naše okolí to nemusí pochopit, protože neví, co skutečně potřebujeme. Srdce to ale ví vždycky. Jen ho možná neslyšíme, když na nás křičí ostatní.
Já nemám křik rád. Odcházím do míst, kde je ticho. Ne proto, abych utekl z bojiště, ale abych vyslechl své srdce. Máme dvě. To v levé...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům