1. Někdo nás zraňuje
Jsme hromosvodem cizí frustrace, aniž cítíme nějakou vinu. Jak to vzít za lepší konec?
Jednoduše. Lidé se na nás bez příčiny vztekají a utrhují pouze proto, že jsme poblíž. To je vše.
Nemusíme jim jejich zlo vracet, tím bychom nepomohli jim ani sobě. Když nechceme hovínkem zapáchat, nesmíme se v něm hrabat. Negativitu nikdy nesmíme dostat do své mysli nebo srdce, nesmíme se jí nechat infikovat. Pokud zlým lidem nemůžeme z jejich pocitů pomoci, nechme je být. My nejsme schopni vcítit se do celého cizího života, pochopit všechny bolesti, které u lidí vyústily v nenávistné reakce. Jestliže tedy těm, kdo nás zraňují, nechceme nebo neumíme pomoci, snažme se jen přijmout změny v jejich chování jako fakt. A zařídit se podle toho.
V žádném případě si jejich útoky neberme osobně. Negativní chování nemá nikdy tolik společného s tím, vůči komu je namířeno, jako s tím, kdo jej vysílá. Pamatujme si, že stejně negativně by se titíž lidé v dané chvíli osopili na kohokoli jiného, kdo by byl po ruce.
Nesmutněme, neplačme, pochopme, že lidé se mění.
Třeba se změní zase k lepšímu. Nicméně pokud jejich změnu k lepšímu nejsme schopni ovlivnit, házejme to za hlavu. Neočekávejme, nepředpokládejme. Pracujme na tom, co jsme schopni ovlivnit. To jsme my a náš život. Už tak máme svých starostí dost.
2. Dítě začíná odporovat
Děje se to vždycky, když dítě začíná dozrávat a nabírat dech k nezávislosti. Tehdy začíná myslet po svém. Uvědomuje si, že je člověk, tudíž unikát odlišný než kdokoli jiný, i než rodič. Přestává být jen bezduchým napodobovačem, opakovačem a vykonavatelem cizích pokynů. Buďme rádi za to, že přestává být naprogramovaným robotem.
Ostatně, nebyli jsme v jeho pozici také? Zapomněli jsme už na to, jak nás pořád někdo v okolí tlačil, aby nás ovládal, a jak nám to vadilo?
Zpupnost a bojovnost přichází s věkem. Zaplaťpánbu. I když tato změna většinou přichází tak, jak si to rodiče nepředstavují, to už...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům