“Člověk pozná sám sebe jen do té míry, do jaké pozná svět.” Goethe
Představte si, že máte po maturitě.
Život před sebou.
Jak byste poznali – pro svou budoucnost – čeho jste vlastně schopni, jak byste pochopili sebe a to, o čem vlastně bude život?
Hloupý Honza šel do světa. Osmnáctiletý Ladislav také vyrazil. Kam? Do křesťanského poutního místa Santiago de Compostela. Ne, není věřící. Byl to obyčejný maturant z Českých Budějovic.
Šel 760 kilometrů. Svatojakubskou cestou jako před ním třeba advokátka Vladimíra Glatzová, přetížená ze své práce. Jednou prostě zamkla kancelář a měsíc šla přes Pyreneje. Cestou ji opustily postupně všechny stresy i civilizační návyky. Přestala se dívat, kolik jí zbývá ujít, přestala řešit, jak rychle jde. “Bylo to nepopsatelné. Čím déle jsem šla, tím více mě ta pouť rozebírala na kousky a skládala zpět, ale tak, že jsem byla lepší než předtím. Vzala mi všechnu energii, aby mi jí vrátila trojnásobek.”
Zní to jako šílenství, ale na té cestě se naopak jako šílenství začne zdát běžný styl života. Svět křečků v běhacím kolečku, kteří běží pořád do vyčerpání, ale za celý den se nepohnou ani o centimetr. “Jaký smysl má jít?” ptají se křečci. “Jaký smysl má stát?” ptá se Ladislav křečků.
Ladislav Zibura šel i proto, že věděl o Františku Líznovi. Tento český páter onemocněl rakovinou prostaty v již neoperovatelném stádiu. Ačkoli je ročník 1941, vydal se do Santiaga. Nepředpokládal, že dojde. Ale došel, ba dokonce po půlroce se vrátil a lékaři diagnostikovali, že nemoc jaksi zmizela. Od té doby nachodil další tisíce kilometrů. A pořád je mezi námi.
Santigo, Řím, Jeruzalém. A pokaždé byl méně než nic
Chůze...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům