“Protože neznám cestu, musím se pořád ptát místních, kudy dál.”
V té větě to důležité slovo je.
To slovo je: Ptát.
“Člověk nemůže zemi poznat lépe, než když ji projde sám a pěšky. Samota nutí bavit se s místními. Nemohu se dlouho stydět, protože potřebuji jídlo, pití, někdy přespat – hlavně, když hrozí liják, protože není nic horšího než se ráno probudit ve spacáku a zjistit, že mimo spacák prší. Kdybych jel s cestovkou, nechodil bych za vesničany. Víte, turista poznává místa. Cestovatel místa a lidi. Ale poutník místa, lidi, a protože je sám, tak sebe.”
Proč to vlastně dělat?
Proč mít zhýčkané nohy rozedřené do krve, tělo plné puchýřů, opruzenin, bolesti?
Proč trpět, když doma mohu chodit do práce, koukat na spolucestující v autobuse, doma na televizi…?
A tak každý den až do smrti dokola?
“Popíšu Vám, jak žiju a k čemu to je: Na pouti spím venku. Vybavený na hady a psy, kterých se nejvíc bojím – mám pepřák. Vzbudím se a jediné, co ten den musím, je obstarat si jídlo, vodu a další místo na spaní. Jenže pak zjistím, že bez jídla vydržím pár dní, bez spánku přečkám klidně další noc. Ano, náhle si uvědomím, jak málo člověk potřebuje k životu. A jak i s tím málem může být šťastný.”
V tu chvíli mu docvakne i štěstí obyčejných chudých lidí. “Doma vidíte zprávy a děsíte se, jak je svět zlý. Ale on takový není. A už...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům