Motto: Nejlepší způsob, jak si zjednodušit život, je vyloučit to, co nám jej komplikuje.
Představte si pomeranč. Zralý, šťavnatý, na stole před Vámi.
Sbíhají se Vám sliny. Na jazyku už máte chuť, kterou očekáváte.
A pak si do pomeranče kousnete.
Jsou 2 možnosti:
1) Buď zjistíte, že NENÍ takový, jak jste očekávali. Je trpčí a ještě s peckami. Jste zklamáni.
2) Nebo zjistíte, že JE takový, jak jste očekávali. Fajn. Berete na vědomí.
Buď tedy pomeranč není dost dobrý, nebo je dobrý. Nic víc. Ale kdy může být vynikající?
Jiná situace: Pomeranč je opět na stole. A my si vymažeme z mysli jakékoli očekávání, jak BY mohl chutnat. Prostě nevíme a ani o tom nepřemýšlíme, protože by to bylo stejně zbytečné – každý pomeranč může chutnat jinak. Tak se jen otevřeme ČEMUKOLI. Každé případné chuti.
Může nás pak ten pomeranč zklamat?
Včera jsem dopsal knihu, o kterou mě poslední dobu žádali čtenáři. Přes 260 stran. Vtom mi zavolali přátelé, báječný manželský pár, s tím, že se rozhodli mi zregenerovat síly. Čím? “Nech se překvapit. Zažiješ to, co sis v Praze neuměl ani představit. Hlavně nic neočekávej, ano?”
Ona je manažerkou špičkového hotelu, on vrchním právníkem jedné z nejhodnotnějších značek světa. Co mohou vymyslet neobvyklého – v Praze, kterou tak dobře znám? Ale budiž, vypustil jsem očekávání.
Vzali mě na místo, které jsem měl tolikrát na očích, a přitom jsem o něm nevěděl. Nejdříve katakombami, pak po schodech mě vyvedli – k mému úžasu – přímo na střechu Národního divadla. Do prudké záře reflektorů, nasvěcujících zlatou korunu. Na ohromné kamenné terase už čekali pikolíci s motýlky a podávali nám – v místě, kde není žádná restaurace – večeři vestoje....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům