Mám první čtenářku své knihy. Ještě než vyšla. Poskytl jsem jí na tuto noc rukopis. Výjimečně.
Zažila rozchod, jaký nikomu nepřeji. Rozchod, při němž dostala, jak se říká, “naloženo”. Nejenže partner odešel – budiž, je to jeho život –, ale aby zdůvodnil rozbití dlouholetého vztahu, vykřičel jí do očí, čím vším je nedostatečná. Jak je “stará”, “nepřitažlivá”, “neperspektivní”, prostě “zabitá”. Rozdupal jí nejen srdce, ale celou kladnou hodnotu a sebevědomí. Některé rozchody ale takové jsou – zbaběle hnusné.
Viděl jsem tvář mladé ženy přes noc propadlé do hlubokých vrásek, vyhaslé oči bez jiskry, ruce, které se neskutečně třásly. Neubránila se po tom všem poslat muži ještě jednu esemesku: “Mám Tě moc ráda.”
Z roztržitosti ji poslala svému tátovi. Když si omyl uvědomila, hořce se usmála. Táta prý nikdy na vyjádření citů nebyl, určitě neodpoví.
Odpověděl. “Neboj, já Tebe taky.”
Nenapsal jí to prý ještě nikdy. Konečně jsem viděl ty nejkrásnější slzy, pozitivní. Některé omyly takové jsou – nakonec docela příjemné.
Ve své knize celou jednu z částí přirozeně věnuji zvládnutí samoty. Míša těch 80 stran zhltla za noc. V půl šesté ráno mi od ní cinkla esemeska. Poprvé se smajlíkem. A pozitivním textem. Nemám o ni strach. Když udělá každý den jeden takový krok vpřed, z pekla vyjde. Jak rád říkám, když procházíme peklem, hlavní je nepřestat jít.
Po těžkých rozchodech s morálními slabochy to už tak je. Chceme-li se pohnout k lepším pocitům, myšlenkám a činům, musíme se zřeknout všech pocitů, myšlenek a činů, které nás tíží jako závaží. Jen tak z nás bude lokomotiva, která povolí brzdu, aby mohla přejet do lepší stanice.
Přál bych si, aby nikdo podobnou situaci neprožíval. Kdyby přece ano, tady je 6 rychlodoporučení, čeho se v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům