“Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš.”
Včera jsem byl na hokeji.
Vlastně, je to něco jako rockový festival. Hudba, desetitisícová komunita všech národností a mezi tím občas nějaký zápas.
U televize prohra štve, máte sklon nadávat na hráče, ale tady, naživo, je musíte obdivovat. Protože zblízka vidíte, jakou ve skutečnosti mají sílu, obratnost, odvahu, klid i přehled.
Musíte tleskat i soupeři, který dodá druhou polovinu show, a už v té chvíli výsledek nebolí, protože s návratem do Fanzóny, obrovského prostranství před stadionem pod širým nebem se znovu všichni (v národních dresech) baví. Nejvíce Finové, jejichž hokejisté už dávno v turnaji nehrají, ale oni z magnetizující atmosféry prostě nemohou odejít.
Tady je úplně jedno, kdo vyhrál, kdo prohrál, důležité je, že VŽDYCKY NĚKDO vyhrál, vidíte jeho obličej, kostým i z jaké dálky přijel a přejete mu to. A tak nakonec slaví Češi s Rusy, Rakušany, Švédy, Finy, Kanaďany, Američany i jedním Novozélanďanem.
V tom fascinujícím reji jsem potkal kamaráda-podnikatele. Zdrceného. Vzpomněl jsem si, že mi psal o tom, co prožívá.
Čím úspěšnější je v podnikání, tím větší nenávist zažívá. Snad konkurence, snad někdo úplně jiný, ho u zákazníků pomlouvá, posílá na něj udání a úřady, které každé udání musejí prošetřit, ho nenechají pracovat. Zákazníci mu kvůli pomluvám přestávají věřit, partneři se s ním pomalu bojí spolupracovat, aby se nenávistné praktiky nepřesunuly i na ně.
Je to bohužel tak trochu postkomunistické specifikum. Mnozí lidé neumějí unést úspěch druhých. Domnívají se tedy, že když je budou špinit, jejich vlastní postavení se nějak zlepší. Někomu dříve, někomu později dojde, že nezlepší. Nemůže se zlepšit, protože lidé, kteří pomlouvají, špiní a poškozují, jednají negativně. Negativní činy vyžadují negativní myšlenky. A negativní myšlenky vychází z negativních pocitů. Ti...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům