Jan naučit Afričany podnikat
“Chytilo mě to už na střední škole, v pubertě. Přála jsem si v životě dělat něco smysluplného – co by pomáhalo a mně tudíž přinášelo radost.” Dnes je Lucie ředitelkou sdružení, kteří se nesnaží do Afriky jen vozit humanitární pomoc, posílat peníze, záplatovat problémy. Začala řešit problémy více u kořenů. “Neřešíme problémy MÍSTO domorodců, ale podporujeme je ve snaze postavit se na VLASTNÍ nohy.”
Kdo někdy byl v Africe, ví, jak se tamní lidé opravdu silně chtějí dostat z bažiny. Ale vždy jim k tomu chybí něco, co nedomyslí, nebo mohou domyslet lépe. Tak třeba v Kibeře, největším keňském (možná i africkém) slumu: Skupina místních mladíků si od města půjčila pozemek, aby tam provozovali skládku a sběrnu odpadků. Ušlechtilé. Mohli podpořit sirotky placením školného, nákupem školních uniforem a knih. Jenže Lucie & spol. poradili stupeň navíc: z posbíraných plastů vyrábět například pletené tašky a oblečení, z drátů a kabelů šperky… “Skládku jsme pak přestěhovali a na jejím místě symbolicky, z peněz z odpadků, vyrostla jednotřídka pro nejchudší děti z vlnitého plechu a dřeva. Nad ní pak posilovna, která vydělala na plat učitele. Následně jsme vydělali na obědy pro děti. Pak škola vyrostla do druhého patra. Každý rok roste o několik tříd. A celá budova je plná dětí, které se učí tomu, jak s nápady zacházet ještě lépe.”
V Paponditi, vesničce blízko Viktoriina jezera, zase společně s místními vymysleli, jak vyrábět peníze ze svých zdrojů: jeden měl osla, tak ho pronajímal zájemcům, kteří chodili příliš daleko pro pitnou vodu (s oslem se zásoby nesou lépe), druhý měl slepice a naučil se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům