Jsou chvíle, kdy člověk dělá maximum pro úspěch. Přivstává si, maká… a pak…
Možná to znáte: Jste ve víru, své osobní bublině. Věnujete se tomu, co považujete za klíčové v té chvíli, odvádíte nejvíce, co můžete, nevnímáte okolí, a – náhle Vás vyruší telefon.
Rána zčistajasna. Někdo odešel. Od Vás, od druhých, navždy. Bývají to často jen dvě-tři slova, ano, stačí tak málo a bublina, ve které jsme byli uzamčeni, praskne. Všechno v té chvíli ztratí smysl. Práce, sny, cesta.
Jako by se zatáhla opona. Spadl řemen. Prostě něco skončilo. Tak, a teď buďte pozitivní…
Zažil jsem to dnes ráno v případě jednoho z nejdůležitějších lidí svého života. Je těžké znovu nahodit rychlost. Proč také – napadá Vás. Jako by z puzzle navždy vypadla jedna kostička a už se celý obrázek nedalo poskládat.
Ano, to všechno člověku běhá hlavou. Negativní slova, kterými to začíná, vytvářejí negativní pocity. Mou kamarádku v práci šikanuje nadřízená. Nic jí není dost dobré. Kamarádku z toho bolí hlava, nemůže spát, nemůže jíst, nemůže změnit práci, protože nadřízená “ji zničí, dá jí tak negativní posudky, že si neškrtne”. No ale čert tu fůrii vem. A co když Vám navíc odejde někdo důležitý?
Negativní pocity, které z takového odchodu máme, vytvářejí jedině negativní myšlenky. Negativní myšlenky vedou jedině k negativním činům (nebo nečinnost). A negativní činy (nečinnost) jedině k negativním (žádným pozitivním) výsledkům. Aby člověk byl zase co k čemu, ať už ho potká cokoli, potřebuje tedy nalézt pozitivní pocit. Odkud se vyškrabuje? Dá se vůbec na tomhle zamotaném klubíčku vypreparovat nějaká pozitivní nit?
Jistě, dá. Já používám 7 kroků. I dnes mi pomáhají. Tak třeba pomohou i Vám, když to někdy budete potřebovat. Jaké jsou?
Aby hned nedošlo k nepochopení. Jsou věci, které nejdou změnit. Třeba něčí chování. Nebo fakt,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům