Nikdy nezapomínám na lidi, kteří mi kdy pomohli tím, že mě podpořili, nebo tím, že mi ublížili (co Tě nezabije, to Tě posílí – platná pravda). I když už nejsou součástí mého života, neodešli. Jako kdyby zůstali. Ne fyzicky, ale v ponaučeních.
Tím chápeme jejich význam. Vše, co nám měli předat, v nás je. Povedlo se to. Nemusíme se už sveřepě vracet se minulosti, rýpat ve vzpomínkách. To, co bylo, nechat být znamená nalézat cestu do budoucna.
Jistě, nechat to, co bylo důležité, v minulosti, bolí. Bolest ze setrvávání je ovšem někdy větší než bolest z odcházení. Když totiž v bolesti zůstáváme, polevuje jen pomalu.
Někdy se bojíme odchodů z minulosti v obavě, že něco ztratíme. Ne, vždycky získáme. Pokud přestaneme usilovat o změnu něčeho, co už změnit nejde.
Co bolí, je zkušenost. Vrývá se někdy hodně hluboko, a je to dobře. Díky tomu na tu bolest jen tak nezapomeneme. A jednou ji oceníme.
Negativita je velmi pohodlná. Stačí zahořknout, nemuset nic dělat. Litovat se, sebeobviňovat… bez ohledu na to, zda si opravdu máme co vyčítat, nebo ne.
Negativita je pohodlná, ale také zbytečně poškozuje. Jednak okolí (jiní lidé se pro nás mohou trápit), ale především nás samotné. V tom je ta pohodlnost nebezpečná. Všechny negativní projevy vždycky ničí hlavně svého původce.
Zkusme tedy, kdykoli nás přepadne negativita, být k sobě laskaví. Uklidněme se. Nietzsche říkal: “Staň se, kým jsi.” To je velmi moudré. Nezápasme s tím, jací jsme. Prostě se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům