1) “Co se mi nedaří teď, nepovede se nikdy”
Všichni (chlapi) jsou stejní. Snad nejčastější věta. A nejčastější omyl. Všichni lidé jsou naopak různí. Neexistují dva do detailu stejní jedinci. I jednovaječná dvojčata mají různé myšlení.
Co se nám nedařilo v jednom vztahu, může se nám povést v jiném. Ano, pokaždé začínáme od nuly. Ale pouze s daným člověkem. Sami od nuly nezačínáme. S každou chybou a špatnou zkušeností se posouváme ve svých úvahách a přemýšleních vpřed. Jsme opatrnější, poučenější, moudřejší.
Co se nám nedaří teď, může se nám povést příště. Jen to nesmíme vzdát. Prohrát je dočasné. Vzdát se je trvalé.
2) “Co by si o mně jiní pomysleli?”
Kdokoli si o nás může v jakékoli chvíli myslet cokoli. Vzhledem k rozmanitému myšlení lidí je pravděpodobné, že našemu kroku vždycky někdo zatleská a někdo zapíská. Bez ohledu na to, jaký krok to bude. To, čím bychom se měli řídit, proto není okolí. Ale my. My a ti, na kterých nám nejvíce záleží. A to obvykle bývají ti lidé, kterým paradoxně vůbec nezáleží na tom, CO uděláme, ale ŽE je to naše přání.
3) “NĚKDY se to třeba změní… JEDNOU to vyřeším…” a podobné
Představte si, že jste pohádkový džin. Plníte lidem jejich přání. Život tak svým způsobem funguje. Jako džin.
Má však dvě podmínky. To, co si přejeme, musíme umět přesně formulovat. A za tím, co přesně formulujeme, musíme také jít.
První podmínka zní lehce, druhá těžce. Přitom první se naplňuje těžce a druhé lehce, když víme, za čím a proč opravdu jít. My přáním totiž dáváme časový limit, který není v žádném kalendáři. Jednou, někdy, příště. To jsou sestřičky slov Možná a Doufám.
Jestliže opravdu chceme v životě změnu, pak není nač čekat. Dnes jsme nejmladší, jací kdy budeme, a nejzkušenější, jací jsme kdy byli. Jestliže od změny očekáváme spokojenější život, pak s každým dnem váhání budeme mít spokojenější život...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům