Čekat jako pejsek na někoho, kdo ví, že na něj čekat vždycky budeme, nikdy nevede ke zvýšení hodnoty. Naopak k další postupné devalvaci. Co tedy naši hodnotu zvýší? S láskou je to jako se zdravím. Dokud zdraví máme, ani si ho nevšimneme. A ještě stále je mnoho lidí, kteří si hodnotu toho, co měli, uvědomí až ve chvíli, kdy to ztratí. Ano, se ztrátou člověka jeho hodnota téměř vždycky roste.
Proto trápí Vás například to, že na Vaše zoufalé naléhání neodpovídá? Přemýšlíte, jak znovu napsat? Jak opět podlézt? Jak posté “náhodně” vyvolat stoprvní “náhodné” setkání na ulici? U kterého z jeho přátel, členů rodiny tentokrát žebrat o přímluvu? Jak se mu připomenout a myslet si, že mu tím připomínáte “svou hodnotu”? Já říkám: Pusťte to z hlavy.
Když příliš zaléváte květinu, začne uvadat. Když ji vystavíte přílišnému slunci, spálí se. Ano, květiny potřebují vodu a slunce. Ale všeho potřebují akorát. Jako lidé. Všeho akorát – to jsou důležitá dvě slova. Všechno má svou míru. Do té míry je všechno lék. Od té míry je všechno jed.
Platí to o medikamentech a předávkování se, o penězích a zešílení pro ně, stejně jako o lásce. Jakmile nám nestačí ani celé otevřené srdce, nevysilujme ho. Víte, musíme si uvědomit, že existuje zákon o energetické rovnováze. Vyjadřuje ho jednoduchá rovnice: příjem = výdej. Jestliže jsme ti, kteří pouze vydáváme energii (lásku) a nikdo nám ji nevrací, dříve nebo později začneme pociťovat její nedostatek. Zoufalý nedostatek. Až prázdno. Nejvíce milující lidé se nejčastěji cítí prázdni, jestliže jejich city nejsou opětovány. Dejme si pozor na svou kontrolku, která nám říká “Bacha, už jedeš na rezervu”. Tou kontrolkou je náš pocit, že nestojíme za nic. Vědomí nulové sebeúcty.
Vím, jaké je nutkání jít si pro další ránu. Je to jako drogová závislost. Myslíme jen na toho druhého a neumíme bez něj žít. To je stav, kdy jsme svůj lék vzali přes onu míru. To, co nás mělo povzbudit, nás zabíjí. Musíme se podruhé již přemoct. Protože kdykoli nepřemůžeme sebe, budeme přemoženi sebou.
Stejně tak vím, jak hrozně bolí srdce, když mu nedaří spárovat s tím, koho akutně potřebuje. Vím, jak šílené je, když jediný, kdo by mohl tu bolest utišit, je současně ten, kdo ji způsobil. Nicméně pamatujme: Vždycky je potřeba obětovat něco, co...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům