3. paradox: Vše, co jsme kdy ztratili, zůstává v nás
Platí to o všech ztrátách. Zanechávají v nás stopu, memento.
Čím více nás něco zranilo, tím hůře na to zapomínáme a tím lépe si to pamatujeme. Přes nejtěžší zážitky tak dostáváme nejlepší školu života.
Nejvíce nás bolí ztráty lidí, rozchody s partnery, které jsme dostatečně nedocenili. Tehdy nadáváme, jak je život nespravedlivý, ale právě v tom je jeho hlavní poselství: Donutit nás litovat tak moc, abychom už nikdy stejnou chybu neudělali.
Ztrácíme-li čas, zdraví, přátele, domácí mazlíčky, téměř vždycky si jejich plnou hodnotu uvědomíme, až když je ztratíme. Prožíváme výkyvy. Jsme lhostejní k někomu, jehož ztráta nás pak dostane na dno. Jak je to možné? Proč nám to život dělá? Protože příroda je založená na změnách. Den střídá noc, příliv střídá odliv, zrod střídá zánik. Změně nejsme schopni zabránit. Ale můžeme ji pochopit a využít ji. Naučit se plout s proudem. Dělá se to tak, že se naučíme dvě plavecká tempa. Jedno je pokora a druhé trpělivost.
Když se nám například ve vztahu mimořádně daří, nelétejme v oblacích. Člověk totiž neumí létat a při pokusu napodobit ptáky zažije pád. Važme si toho, co prožíváme, ale buďme pokorní. Ostražití, starostliví, akční.
A když se nám ve vztahu nedaří nebo žádný vztah dlouho nemáme, nepodléhejme úzkostem. Pochopit samotu a využít její nesporné výhody, tomuto umění jsem věnoval celou jednou třetinu knihy 250 zákonů lásky. Dává k úvaze mnohé další paradoxy vztahu. Například proč nejvíce litujeme odchodu těch, kteří nám nejvíce ublížili. Proč je chceme zpátky. Proč nejčastěji hledáme chybu v sobě tehdy, když jsme se žádné nedopustili. Ano, i kniha je svým způsobem o zvládnutí duálního myšlení.
4. paradox: Čím více toužíme po tom, aby nás jiní dobře ohodnotili, tím více sami sebe znehodnocujeme
Ve škole jsem býval ochromený strachem, jak mě učitel oznámkuje. V zaměstnání jsem se bál, zda budu pro svého zaměstnavatele dostatečný a zda mi vůbec dá na konci měsíce nějaké peníze. Zvykl jsem si na to, že se napřed musím někomu zavděčit. Byl to můj největší omyl.
Čím více jsem se druhým snažil dokázat, že stojím za jejich pochvalu, tím více jsem u nich klesal v ceně. Čím více jsem ohýbal záda, tím více mě druzí přestali vidět. Čím více mi záleželo na tom, co si o mě říkají druzí, tím horší názory na sebe jsem slyšel. Čím více jsem si přál, aby mě druzí respektovali, tím méně respektu jsem u nich měl. Čím více jsem se chtěl chovat podle zájmů druhých, tím více jsem ztrácel sám sebe. Všechno, co jsem měl. Nevratně. Svou jedinečnost.
Trvalo mi řadu let, než jsem tuhle hloupost ze školy vytlačil z hlavy. To, jaký jsem, vůbec nezáleží na názoru ostatních. Stejně tak to, co dokážu nebo kam to dotáhnu. Jiní se mohou pouze pokusit mě povzbudit nebo odradit. Pokusit, zdůrazňuji! To, jestli se jim to podaří, záleží pouze na mně. Nezapomeňte: Ani...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům