Vše, co napíšu, se zdá jasné a samozřejmé. Přesto tolik lidí trpí kvůli své nedokonalosti. Otravují si náladu i myšlení výčitkami, lítostí, sebeobviňováním, sebeponižováním. Jen proto, že chybovali, nejsou schopni hnout se z minulosti. Odpustit si – že jsou lidé.
—
Chyba. Není nic lidštějšího. Dokonce bych řekl, že ne šaty, hlavně chyby dělají člověka.
Současný člověk sám sebe označuje za homo sapiens, v latině tvora moudrého. Jen proto, že se tak označuje, ale neznamená, že moudrý je. Mnohem spíše by se měl označovat homo defectus, tvor chybující. Lépe by pochopil sám sebe.
Žádný člověk není dokonalý. Každý chybujeme. V tom mezi lidmi není rozdíl. To, v čem se lidé odlišují, je jak ke svým chybám přistupují.
První skupina své chyby zakrývá. Předstírá, že žádné nedělá. Bojí se chyb. Tato skupina zůstává v dosahování svých cílů neúspěšná. Proč? Protože neodstraňuje své chyby. Představme si batole, které se stydí za to, že se ještě neumí postavit na vlastní nohy. Své rodiče tedy přesvědčuje o tom, že už nepadá, že chodit umí. Na první pohled vyzrálo na život. Ve skutečnosti se ale chodit nikdy nenaučí.
Druhá skupina jsou úplně stejná batolata. Při pokusu o chůzi úplně stejně padají. Také je štve, že chybují. Ale od svých chyb se snaží utéct jinak – že chyby napravují. Že se naučí chodit.
Tento rozdíl v myšlení se týká jakékoli oblasti lidského života. Obecně platí, že chybami se člověk učí. Kdo pochopí své chyby jako lekce, které jej mají posouvat vpřed, ten roste a mění se v úspěšného.
Dělat chyby je tedy předpokladem úspěchu. Bez chyby nejsme schopni dojít k úspěšnému řešení. Nikdo totiž z nebe nespadl učený. To je základní poselství života. Naučit se vnímat své chyby. Nebát se dělat je.
Až sem je vše srozumitelné a logické. Ptáte se, proč tedy máme špatný pocit z dělání chyb, když nám umožňují zlepšovat se? Já tu otázku ještě rozšířím: Proč takový negativní pocit máme všichni?
Proč máme špatný pocit z chyb
Odmalička nás starší lidé učí, že chyba je špatná. Učitelé i rodiče nás za chybu trestají. Říkají tomu výchova. Tím, že nás za chyby trestají, nás učí bát se chyb – protože chyby nás budou bolet. Učí nás cítit se provinile nejen tehdy, když se nám něco nepodaří, ale mnohem dříve – cítit se provinile už když přemýšlíme pokusit se o něco, co zavání možnou chybou.
Proč nás to vlastní rodiče učí? Proč v nás vypracovávají komplex, že něco nedokážeme? Ne, není to opatrnost. Ne, není to jejich zájem, aby se nám nestalo něco zlého. Kdyby totiž měli skutečný zájem na tom, abychom byli v životě úspěšní, v první řadě by...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům