1. způsob: Posouvání, když ho druhý potřebuje
Všichni máme sny, očekávání, touhy. Všichni ale také víme, co to jsou nenaplněné sny, zklamaná očekávání, promarněné touhy. Řečeno s Rochefoucauldem: S tím, čeho se na nás dopouštějí jiní, se už nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho se na sobě dopouštíme sami.
Ano, my rozhodujeme o tom, zda a jak půjdeme za svými sny. My rozhodujeme o tom, co očekáváme. My rozhodujeme o tom, po čem toužíme. A, bohužel, my sami sobě nejvíce bráníme v cestě za tím, co si opravdu přejeme.
Ale proto také na světě nejsme sami. Měli bychom se obklopovat lidmi, kteří nás inspirují, abychom se stávali tím, kým jsme si vždycky přáli se stát. Ti lidé za nás neudělají ty kroky. Ale pomohou nám nalézat odvahu, být nám oporou a někdy sami i motivací.
Cítíme-li jako děti pod tělem paže mámy, náhle se nebojíme zkusit plavat. Cítíme-li po svém boku záchranné ruce táty, náhle se nebojíme poprvé rozjet na kole. Překračujeme svůj stín, překonáváme strach, který bychom jinak možná nikdy nepřekonali.
Mluvím o pažích a rukou. Ale ten, kdo pomáhá, ve skutečnosti nepotřebuje žádné ruce. Stačí, že svým přístupem k nám zabraňuje výkyvům v našich emocích. Jestliže padáme ke dnu, pomáhá nám být trpělivými. Jestliže naopak létáme v oblacích, pomáhá nám být pokornějšími. Se správnou oporou neskáčeme nahoru a dolů. Naše emoční křivka je dokonale stabilní. Dostáváme rovnou měrou povzbuzení i pochvalu. Pochopení i soucit. A to aniž bychom druhému museli něco zvlášť vracet. A víte, proč?
Protože energii, kterou nám dává, mu už dávno vracíme. Na pocitu, že je nedocenitelný.
2. způsob: Podpora bez podmínek
Nebo také bezpodmínečná láska. “Budu Tě milovat/podporovat, ale…” – to přesně není láska. Lidé, kteří podporují bezpodmínečně, si nekladou žádné podmínky. Jinak nepodporují na sto procent. Nepodporovat na sto procent je stejné jako být věrný v 90 procentech příležitostí. Být věrný na 90 procent znamená nebýt věrný. Milovat na 90 procent znamená nemilovat. Jistit druhého na 90 procent znamená vystavovat ho riziku.
Lidé si rádi kladou podmínky ve smyslu, že se druhý musí chovat podle jejich představ. Ale to je nesmysl. Nikdo nedokáže žít a myslet přesně tak, jak si přejeme. Neexistuje nic, co by bylo správné pro úplně všechny. Naši pravdu formují naše geny, výchova, životní cesta a z ní vyplývající zkušenosti. Jsme tak odlišní, že máme i jiný práh bolesti. Co bolí druhé, nás možná nebolí. Ale to neznamená, že náš práh je univerzální.
Podporovat znamená především respektovat. Chápat, že druhý má právo na omyl. Právo na chybu. Právo na ponaučení. Tedy právo na zkušenost. Jen...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům