Neboli: Nažvaní toho spoustu, ale jeho činy neodpovídají jeho slovům
Pokud chceme žít jednoduše, dělejme, co říkáme, a říkejme, co myslíme. Všechno ostatní je příliš složité. Žvanilové nám cestu k úspěchu jen komplikují.
Pokud bychom si je měli nakreslit, mají silně vyvinutá mluvidla, ale ne končetiny. Druhým totiž kecají do všeho, ale sami nic z toho nezrealizovali. Začínají už od rodičů, kteří pochopitelně vždycky vědí, jak by si jejich děti měly počínat, ačkoli si sami se svým životem neumějí poradit.
Podrobíme-li žvanila mikroskopickému pohledu, je zvláštní, že říká něco, čemu zřejmě nevěří. Protože kdyby tomu věřil, byl by přece první, kdo by svůj nápad uskutečnil. Jeho život sám by byl příkladem.
Proč tohle někdy nevidíme? Proč se necháme ukecat? To je prosté. Slova jsou vždy hlasitější než činy. Je škoda, že si častěji nezacpeme uši a neposuzujeme svého rádce podle toho, co opravdu dělá/dokázal. Činy jsou totiž vždycky pravda, zatímco slova mohou být i lež.
Neboli: Nutí nás, abychom byli někým, kým nejsme nebo nechceme být
Je jedno, o jaký vztah jde – zda obchodní, nebo soukromý. Správný vztah funguje vždy na 2 principech:
1) Účastníci vztahu oceňují to, v čem jsou stejní.
2) Účastníci vztahu respektují to, v čem jsou jiní.
Žádní dva lidé nejsou totožní. Aby spolu vycházeli, musejí být navzájem tolerantní a schopni kompromisů.
Kompromis je stav, kdy se dva lidé potkají na půli cesty – jako sousedi, kteří se sejdou u společného plotu. Kompromis neznamená obětovat to, kým jsme, jen proto, že to druhý nerespektuje, nebo že si myslí, že pro nás změna bude lepší.
Měnič je naoko důvěryhodný. Vypadá, že mu na nás opravdu záleží; že chce pro nás “něco lepšího”. Ovšem kdyby mu opravdu záleželo na nás, nikdy by nás neměnil. Protože když nás donutí být někým, kým nejsme, přestaneme být sami sebou a ztratíme svou jedinečnou hodnotu.
Moudří partneři vědí, že každý má právo na svou pravdu i svůj omyl. Možná opravdu nejdeme nejkratší možnou cestou, v každém případě jdeme ale cestou, kterou potřebujeme, protože my potřebujeme zkušenosti. Ne cizí, protože těm nemusíme důvěřovat. Děti nepotřebují vědět, ŽE nemají sahat na plotnu. Ony potřebují pochopit, PROČ to nemají dělat. Mezi ŽE a PROČ spočívá hlavní rozdíl v životě s Měničem a bez něj.
Mnohdy je lepší ztratit Měniče a zůstat sám sebou, než celý život předstírat, že jsme někdo jiný – nechápat cestu, po které nás někdo jiný vede, natož věřit, že na ní jednou budeme naplněni. Nebudeme. Je mnohem snazší vyplnit jedno...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům