"Jsme tím, co opakovaně děláme." Aristoteles

Část první: O vařených žábách

Žil byl jeden vladař, který přišel na to, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A založil školství. Úředně schválenou látku, pravidelně opakovanou, si pak děti osvojily jako svou vlastní pravdu. Naučily se ji.

Od té doby na celém světě se všechny děti sice rodí jako prázdné nádoby, ale všechny se postupně učí žádoucí maličkosti. Z tohoto výukového systému žádné dítě nevyjde, dokud nemá náležité známky. Tedy dokud SPRÁVNĚ neopakuje; dokud nemá SPRÁVNÉ návyky.

Všichni jsme tímto systémem prošli nebo stále procházíme. Křičíme, že jsme křesťané, protože jsme se naučili křesťanským hodnotám. Kdybychom vyrůstali v jiném systému, jsou pro nás normální jiné hodnoty. A třeba vůbec ne ty křesťanské.

Síla zvyku na konkrétní prostředí je prý tak ohromná, že se vypráví tato legenda: Vložíte žábu do hrnce s vodou z jejího rybníku a ona bude spokojená, i když její vodu začnete postupně zahřívat. I když voda začne vřít, žába prý pomalu umře. Nehne se z prostředí, na které je zvyklá.

Zato kdybychom ji vhodili do hrnce rovnou s vroucí vodou, okamžitě se bude snažit vyskočit.

Kdepak, tu jen tak něco nerozhodí – žába ví, co je...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům