“Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.” Honoré de Balzac (1799 – 1850, Paříž)

Můj francouzský přítel Melchior, o kterém jsem již psal zde, je slepý.

Díky tomu vidí věci jinak.

A díky tomu mě hodně naučil.

Je zvláštní, že mi otevírá oči zrovna nevidomý, že?

Když jsem v Paříži, kterou miluji, s Melchiorem usedáme do Tuillerijských zahrad před Louvrem, a když mám “den sovy”, jak říkám chmurným náladám, on mi schválně klade zvláštní otázky.

Takové, které mě vyvedou z úzkosti a donutí mě roztočit závity jinak.

Třeba: Jak vypadají krásné věci ve tmě?

Nutí mě také oči zavřít a učit se krásno ne jen vidět, ale cítit…

Byť jedinou věc…

Melchiorův přítel Pascal je bubeníkem v kapele. Přitom podle lékařské zprávy je hluchý, a to už od narození.

Pascal opravdu neslyší, až na malou drobnost – vpovzdálí registruje velmi nízké basové tóny. A také cítí typické vibrace od bubnů.

Na vystoupeních to chodí tak, že kapelník rukou udá takt a celá kapela hraje podle Pascala. Ten je v absolutním tichu natolik pohroužen do svého rytmu, že je považován za jednoho z nejlepších amatérských bubeníků v Paříži. Diváci nevěří, že je hluchý. A když ho poslouchám já, nevěřím tomu ani sám…

Naučil mě propadat rozkoši. I kdyby mi život ponechal jen jednu poslední věc,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům