O spokojenosti
Melchior rád chodí do kina. Sice nevidí, ale představuje si obrazy na základě odposlechnutého děje. A když odcházíme, směje se spokojeně: “Tak barvitý, jako byl ten můj, ten Tvůj film ve skutečnosti určitě nebyl…”
Někdy ho v kině pokradmu pozoruji. Co si asi na svém vnitřním plátně zavřených očí promítá? Čemu se právě teď při svém “soukromém uzavřeném představení” směje? Kam se nechává vést ruchy a konverzacemi ve skutečném filmu? Nakazil mě tímto svým koníčkem natolik, že v kině také zavírám oči a jen si představuji…
Melchior mě také seznámil s Paulette, asi pětadvacetiletou svobodnou maminkou dvou malých dětí. Jejich otec se o ně ani o ni od početí nezajímal, výživné neplatí, jen když se opije, posílá Paulette výhrůžné SMS. Nerada o tom mluví.
– “Čím se živíš, Paulette?” chtěl jsem obrátit list. A Paulette se ihned rozzářily oči:
– “Mám velké štěstí, dělám pokojskou.”
Její nadšený úsměv mě udivil. Od pokojské?
– “Tebe ta práce opravdu těší?”
K mému údivu odpověděla:
– “Neumíš si představit, jak moc ji mám ráda. Každý den pomohu tolika lidem, aby se po návratu do pokoje cítili lépe, a ještě k tomu svým dvěma krásným dětem mohu koupit jídlo.”
—
S...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům