Každý člověk je průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopuje. To je statistický fakt. Obklopte se samými blbci a stanete se dalším z nich.
Mozek se totiž učí sám. Přizpůsobuje se. Tarzan, lidské mládě, pobytem v džungli převzal manýry opic. Všichni, i neradi a nevědomě, splýváme se svým okolím. Jako chameleoni, kteří se snaží dělat, že v prostředí, byť je sebehorší, nejsou.
Říká se to snadno: Tak si vyber těch pět osob, s nimiž strávíš nejvíce času. Nebuď s blbci. Nebuď s negativními lidmi. Nebuď s podvraťáky. Jenže jsou životní fáze, kdy s nimi koexistovat musíme. Například když nás vychovávají nebo živí, zkrátka když nad námi mají moc.
Jak to ustát? Jak se uzavřít do vlastní konzervy, přijmout možná pochameleonsku nějakou neutrální barvu, ale už ne žádnou jejich vlastnost, jejich jed?
Když jsem byl ještě zaměstnán, tudíž bez možnosti vybrat si prostředí, v jakém budu pracovat, můj šéf tlačil na kolegyni:
Nejsem ženatý, neboj, říkal jí do očí.
Rozvedu se, neboj, pokračoval, když prasklo, že ženatý je.
Nikdy Tě nepřestanu milovat, lhal na závěr, když nám pak bokem říkal, jak se potřebuje pojistit, aby mu “ta hloupá semetrika od nás z práce” nezazvonila doma.
PROČ? – ptáte se v takových chvílích. Ale ptáte se zbytečně. Protože pozitivní odpověď neuslyšíte. A ty negativní Vám odsají energii. Nicméně i tam, kde nenalézáme pozitivní odpověď, můžeme udělat pozitivní krok (vpřed). Ba dokonce bych řekl: PRÁVĚ PROTO, že nenalézáme pozitivní odpověď, MUSÍME udělat pozitivní krok (vpřed).
Mně u druhých nevadí lež. Pomáhá mi rychleji se zorientovat. Okamžitě vím, s kým nebudu fungovat; koho mám vytěsnit z hlavy. Lhaní je totiž metodika myšlení. Obecná forma, kterou naplňuje jakýkoli obsah. Je jedno, jaké těsto vtlačíte do formy bábovky, pokaždé upečete jeden tvar. Kdo lže milence, je schopen lhát komukoli. Nikdy takového člověka nesoudím – protože se jím vůbec nezabývám.
Představme si banku, která nám každou minutu pošle na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům