1. krok: Smiřme se s realitou a oddělme ji od fantazie
Existují dva světy: Realita (fakta) a Fantazie (domněnky). Kdykoli ty dva světy zaměňujeme nebo směšujeme, žijeme v iluzích, barvíme si černé narůžovo. (Malá rada z Bauhausu: Tmavší barvu světlejším nátěrem nikdy nepřetřeme, černá černou prostě zůstane.)
Smířit se s pravdou někdy bolí. Ale existují dva druhy bolesti: jedna nás zraňuje, druhá nás mění. Obě bolesti mají svůj smysl. Nutí nás nezapomenout na to, jak nám někdo ublížil. Uschovat si tu zkušenost navždy v Pocitové bance. Vyrůst vždycky znamená přijmout bolest. Ostatně i v mořských vlnách nejsnáze plave ten, kdo prostě vlny akceptuje a naučí se s nimi žít.
Přijmout realitu je jako nahmatat chodidlem odrazový bod. Realita je výchozí bod, který zadáváme ve své GPS navigaci. Znát cílový bod je k ničemu, jestliže nevíme, kde se nacházíme; odkud vycházíme.
Vzpírat se realitě znamená marnit svou energií. Nemá žádný smysl litovat, že lidé nefungují jinak, doufat, že se změní, nebo dokonce předstírat, že se jako už změnili, zlepšují. Proces smíření se s fakty je reflektor, kterým si na ta fakta dobře posvítíme. Uvidíme lidi v plném světle, jací opravdu jsou. Nespalujeme je, neoslepujeme. Protože to nepotřebujeme. Všechny negativní procesy NÁS stojí čas a energii.
Možná nás trápí, že nedokážeme ovlivnit zlé lidi. Ale tím prvořadým, co v životě můžeme a potřebujeme ovlivnit, jsme my sami. Naše myšlení. Naše jednání. To je naše přítomnost. A přítomnost je veškerý náš život, který v této chvíli můžeme tvořit.
Součástí smíření je svým způsobem odpuštění. Doslova. Je to odpuštění negativní páry, která v nás supí. Odpuštění vlastní nenávisti, úzkosti, stresu, zášti. Všechny tyto formy nezdraví jsou zaviněny pobýváním v domněnkách. Tedy ve světě Fantazie.
Lže nám a my s ním přesto musíme fungovat dál? Budiž. Vezměme to na vědomí. Nemíchejme do přítomnosti minulost, ve které “ještě možná nelhal a byl to jiný člověk”. Minulost je mrtvý čas, už neexistuje. A nemíchejme do přítomnosti ani budoucnost, představy, “že možná nebude lhát a bude to jiný člověk”. Minulost je také mrtvý čas, ještě neexistuje.
Žijme v čase, který je jako jediný živý. Teď.
2. krok: Přijměme to, že druhý je taky člověk
Dejme mozku sebesložitější hlavolam, začne vymýšlet, jak ho vyřešit. Dejme mozku špatného člověka a začne vyrábět spekulace, proč je takový, proč zrovna k nám, jak se mu pomstít.
To všechno jsou myšlenky, které si nezasloužíme. My se nepotřebujeme zabývat takovým člověkem. Kdykoli se budeme hrabat v trusu, tím trusem sami zasmrádneme. Nedovolme mozku, aby se negativním člověkem kontaminoval natolik, aby sám začal přemýšlet negativně.
Nikdo z nás tu primárně není od toho, aby druhého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům