5. otázka: Jak strach a nejistota ovlivňovaly to, co udělám/neudělám?
Nikdy předem nevíme, jestli cesta, kterou se vydáváme, nebude více bolestivá. Může být, pokud na ní bude více překážek.
Mnozí lidé se proto raději žádnou novou cestou nevydávají. Věří, že tím ušetří bolest. Bohužel skutečnost je taková, že nic nedeprimuje člověka více, než stát na místě – neschopen jakéhokoli nového rozhodnutí a kroku. To je skutečně ztracený čas.
Ať stojíme na místě sebedéle, na konci týdne nám tato otázka nepříjemně naučí, že už tyto strachy prostě musíme zastavit, jinak ony zastaví nás – v pohybu vpřed.
Snažme se pokoušet o cokoli nového, ideálně malého. Když uděláme chybu, začněme znovu, nebo vyzkoušejme něco jiného. Jestli budeme čekat, dokud se naše obava neztratí, nemusíme se dočkat nikdy. Protože strach v nás časem bobtná. Zvětšuje se o naše rostoucí nesebevědomí.
Naopak kdykoli se odvážíme podívat strachu do očí, získáme sílu, sebedůvěru a vyrosteme s každou zkušeností. Snažme se prožít celý týden tak, abychom na konci týdne mohli napsat tuto větu: “Podařilo se mi přežít období nejistoty, učit se z nových kroků, tudíž se zlepšovat. Věřím, že se dokážu porvat i s dalšími zastrašujícími okolnostmi, které přijdou třeba už příští týden.”
6. otázka: Jaké mentální brzdy jsme vyhodili?
Když se stěhujeme z místa na místo, třídíme své věci. Vyhazujeme nepotřebné, bereme si jen užitečné. Čím méně zbytečných zavazadel taháme, tím více síly nám zbývá na všechno důležité.
Poslední otázka nám na konci týdne dá na srozuměnou, že musíme vytěsnit ze svého jednání lítost, stud a vztek. Protože...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům