1. Jedinou skutečností je tento okamžik, teď a tady
Abychom si udrželi zdravou mysl, duši i tělo, nesmíme truchlit nad minulostí ani se strachovat o budoucnost. V obou případech je jasné, že onemocníme zoufalstvím, protože ani jedno nemůžeme ovlivnit – nelze změnit něco, co neexistuje. Minulost už neexistuje. Budoucnost ještě neexistuje.
Naše největší bohatství není v minulosti nebo budoucnosti, ale ve schopnosti plně prožívat to, co je. Vyrovnanost člověka je ukryta v jeho zjištění, že teď může ovlivnit všechno, co ovlivnit lze. A pokud nemůže ovlivnit věci, které se mu dějí, může vždy ovlivnit přístup, kterým s těmi událostmi zachází.
2. Negativní myšlenka je neškodná – dokud jí neuvěříme
To, co nás nejvíce zraňuje, nejsou naše myšlenky, ale to, že se k těmto myšlenkám připoutáváme, uvazujeme. Upnout se k jakékoli myšlence znamená uvěřit, že je pravdivá, bez ohledu na fakta.
U negativních myšlenek to má fatální následky. Nejpatrnější je to ve vztazích (například na neodůvodněném podezírání nebo obviňování). Když Vám druhý důvěřuje, žádné vysvětlení nepotřebuje. Když Vám druhý nedůvěřuje, žádné vysvětlení mu nestačí.
Negativní myšlenka dokáže i zabít, když jí uvěříme, a vůbec nezáleží na tom, jestli je pravdivá.
3. Nikdy nejsme trestáni ZA svůj hněv tolik jako SVÝM hněvem
Hovořit nebo jednat v rozzuřenosti znamená vytvářet ten nejúčinnější proslov svého života, kterému bude nejvíce litovat.
Naštvat se kvůli čemukoli je snadné. Protože je to negativní čin. Udělat (zejména v nepříjemné chvíli) něco produktivního je těžké. Protože je to pozitivní čin. Bořit je vždycky snazší než stavět.
A přesto se více vyplatí stavět než bořit. Proč? Protože energie, kterou vydáváme, se vždycky vrací zpátky. To je zákon o zachování energie.
Negativní činy vždycky ničí především toho, kdo se jich dopouští. Toho, kdo žárlí, nenávidí, kdo se k smrti může zalknout nepřejícností a žlučovitostí.
Mějme to na paměti. Negativní pocity a projevy zabíjejí především nás.
4. Vnitřní klid vzniká uvědoměním si vlastní hodnoty, aniž bychom měli potřebu nechat si ji schvalovat naším okolím
Občas sklouzneme do snahy sami sebe ospravedlňovat, očisťovat. Tu a tam zkrátka máme pocit, že musíme od svého okolí dostat nějaké zvláštní povolení, abychom vůbec směli být sami sebou. Pak ohýbáme páteř, škemráme, svůj osud předáváme do rukou někoho druhého.
Kdykoli si chceme zachovat vnitřní klid, musíme si uvědomit, že nepotřebujeme, aby někdo požehnal cestu, kterou si přejeme jít. I kdyby byla plná komplikací a špatných zkušeností, na které nás jiní upozorňují, my přesto máme právo na svou pravdu a na svůj omyl. Ba dokonce čím více těžkosti naše cesta bude mít, tím hodnotnější pro nás bude. Jestliže budeme mít dostatečný důvod jít vpřed, pak právě na překážkách nejvíce posílíme a nejvíce se naučíme vážit si své...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům