Kapitola 2: Tři špatné zprávy v jedné
Špatné zprávy počítala na prstech:
1. Jde o epiteloidní hemangioendoteliom, ve zkratce EHE. Typ rakoviny, jaký má 0,01 % pacientů. 200 až 300 Američanů ročně. Pro lékaře je to tak zanedbatelné číslo, že se studiem EHE primárně nezabývají. Takže ještě neznají příčinu vzniku ani možnou léčbu.
2. Těch lézí není dvanáct, ale nakonec čtyřiadvacet. Jsou totiž i na plicích.
3. Jde o čtvrté stádium, řekla lékařka učeně. Protože Kristina neměla jasno, dodala ještě méně jasněji: Inoperabilní. Druhému vysvětlení již rozuměla příliš dobře: Žádný zákrok, žádné ozařování, žádná chemoterapie. A žádné uzdravení, domyslela si sama sarkasticky.
Jediná lepší zpráva: EHE většinou postupuje velmi pomalu. Takže jak dlouho ještě umožní Kristině žít, “nikdo neví”.
Nevědět = nejistota. Kristina také zprvu propadla úzkosti. Pak si ale uvědomila, že disponuje něčím, co spousta onkologicky nemocných lidí už nemá – čas. Čas jednat.
Zabořila se do internetu a knih. Alternativní medicína, zenové terapie, kontaktovala lékaře-specialisty a žádala radu. Jenže odborníci se značně různili.
První oslovený jí doporučil nechat si odebrat rovnou tři orgány – to odmítla.
Druhý jí předpověděl jen pár týdnů života – to nepřipustila.
Až třetí jí řekl stěžejní větu: “Víte, rakovina je vlastně nerovnováha v těle.”
Kristina naivně hlesla: “A co kdybych tedy udělala v těle rovnováhu?”
Lékaře zaskočila. Musel připustit, že “tělo v rovnováze je zdravé tělo.”
Kapitola 3: Krok k pozitivní změně
Kristina se chytila prvního stébla naděje. Hledala, v jaké vlastně nerovnováze je rakovinou zasažené tělo? Zjistila, že nádory bývají důsledkem překyselením organismu. A překyselení organismu způsobuje určitá strava a životní styl. “Najednou jsem měla příčinu před očima. Vyrůstala jsem totiž na venkově a všechno, co jsme jedli, pocházelo skoro jenom ze zvířat. Maso, vejce, živočišné tuky. Moje kolumbijská babička milovala hodně másla a flambování – co mohla, polila alkoholem a zapálila. Mívali jsme kohouta na víně, kuřecí kari, uzený jazyk, tatarák s toasty, sendviče z lančmítových konzerv. Prostě pořád maso. Bílý chléb, vrstva smetanového sýra a plátek masa, to byla snídaně i večeře. Kravské mléko jsem si stříkala do úst přímo z vemene. Zeleninu jsem skoro neznala a ani později se k ní neměla. V poslední době byla moje životospráva skutečně umělecká – jeden den štědrá hostina, nebo hladovění. Buď fast foody, nebo honosné večírky. Myslela jsem, že tak je to normální, když tak žijí všichni…”
“Tak jako všichni” se rovněž stresovala, což je další...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům