Mezi lidmi, jejichž cestu k úspěchu obdivuji, je Richard Branson. Jeho cesta totiž byla odmala plná překážek. O to sladší je pak dosažení cíle.
Narodil se jako dyslektik, špatně četl a v učení zaostával. Na základní škole poznal, co je výsměch.
Snil o kariéře atleta, protože ten si o svém osudu rozhoduje sám. Ale v deseti letech si při sportu poranil koleno. Navíc v nemocnici zjistili, že je krátkozraký a už dávno měl nosit brýle. “Divím se, že vůbec něco přečteš z tabule. Proč jsi nikomu nic neřekl?” čertil se lékař. Richard se styděl před spolužáky i rodiči za každý nedostatek. “Tehdy jsem v každé situaci raději hledal výmluvu, proč se o něco nepokusit, než abych riskoval další prohru,” vzpomíná Branson.
Z toho ho vyléčila teta. Slíbila mu libru za to, že se do konce prázdnin naučí plavat. Celé léto pršelo a Richard opakoval, že se nemůže učit plavat. “Nejsi z cukru, plav,” ignorovala ho teta, “podmínky obchodu jsou dané.” Richarda se nezastali ani rodiče. Trucoval.
V poslední den prázdnin celá rodina čekala na břehu řeky. Richard se MUSEL svléknout a prokázat, na co měl čas celé prázdniny. MUSEL vlézt do řeky, MUSEL se odrazit. “Najednou jsem nedosáhl na dno. Místo, aby pro mě někdo skočit, slyšel jsem usilovné fandění. Snad poprvé v životě. Nevím, jestli to byl pud sebezáchovy, ale dostal jsem neskutečnou sílu a pral se s vodou. Bylo to jen pár metrů, ale pro mě to byl kanál La Manche. A ten den jsem pochopil rozdíl mezi rezignací a úspěchem. Když jsem totiž dohmátl...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům