Při tvorbě aktuálního vydání magazínu FC jsem potkal mnoho lidí, kteří to, co dokázali, neměli nikdy dokázat.
Antonínu Brandejsovi bylo 14 let, když slyšel od učitelů: “Budeš buď horníkem, nebo slévačem. Vyber si.”
Antonín měl dobré známky, ale “špatné” předky. Úspěšně podnikali, a to se za komunismu neodpouštělo. Všechno jim vzali. Když říkám všechno, myslím i budoucnost. Antonín se ale komunistů neptal. Svou budoucnost si vytvořil sám a jinak.
Utekl do Německa. Neměl žádné peníze, oporu, neznal řeč. Tak zamakal. Vystudoval tam ekonomii, se zaměstnáním se podíval do Spojených arabských emirátů, s podnikáním do Ameriky. Vrátil se jako bohatý muž.
Netřeba mu závidět. To, co on musel udělat nezákonně, dnes každý člověk může udělat svobodně: získat základy v zahraničí.
Antonín říká: “Mrzí mě, když mladí dostatečně nevyužívají příležitostí, které dnes mají. Je to jejich škoda, protože naše školství nepatří k nejlepším. A velký podíl na tom mají, paradoxně, některé soukromé vysoké školy.”
V razítkové zemi
Města jsou plná jejich reklam. Ta hlavní by mohla znít: Titul především. Značka: Levně.
Kdo nás naučil hnát se raději za titulem než za vzděláním?
A proč jsou absolventi-titulomani se svým vytouženým papírem často k smíchu?
Antonínova zkušenost: “Při přijímacích pohovorech jsem se setkal s několika absolventy soukromých vysokých škol. Naposledy přišli, všichni titul inženýra ekonomie. Přitom nebyli schopni spočítat jednoduchou matematickou rovnici – procentuální. Když jsem se divil, hájili se, že neměli moc matematiku. Opravdu nevím, jak se bez matematiky dá vystudovat ekonomie…”
Mít hlavně razítko. Jakékoli. Když jsem byl malý, každý dospělák musel mít v občance razítko, že pracuje. Jinak byl trestán jako příživník. Bylo jedno, co děláte a zda vůbec fakticky děláte. Hlavně že máte razítko. Posedlost bušením razítek nám vymlátila hlavu.
Druhá Antonínova zkušenost: “Občas ke mně do firmy chodí zájemci poslaní z úřadu práce. Ale když jim práci nabídnu, oni cuknou se slovy: No my nechceme pracovat. Chceme jen razítko, že jsme tu byli. Pak dostaneme podporu. A podpora nám stačí.”
Usnadnit si život – zdá se to jako přirozené přání člověka. Ale takové přání je jeho zkázou. Proč? “Lidé pak hned u první překážky ustoupí nebo rezignují. Jdou cestou nejmenšího odporu. Primárně přemýšlejí, jak jakoukoli dřinu obejít. A už je nenapadne, že dočasná dřina je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům