2. škodlivý princip: Trest za chybu
Chyba žáka vede v českém školství k ostudě a hanbě. Znamená sníženou známku. Žáci se mají chyby bát. Doma za ni mají být trestáni. Je to jeden z nejzrůdnějších principů výchovy.
Chyba je totiž ve skutečnosti rozhodujícím předpokladem růstu a úspěchu. Bez chyby není zkušenost a ponaučení. Člověk naopak POTŘEBUJE dělat chyby.
Jestliže se začne bát toho, že udělá chybu, protože za ni bude potrestán, přestane se o cokoli snažit. Člověk se nesmí bát toho, že chybu udělá. Musí se bát jedině toho, že stejnou chybu zopakuje. Jen tak před zopakováním chyby raději zvolí ponaučení – konstruktivní krok.
Na zahraničních školách se špatná známka škrtá, když si ji žák následně opraví. Jako by ji nikdy nedostal. Je to nejen motivující, ale hlavně moudré. Protože důležité není to, co bylo, ale to, k čemu to člověka dovedlo. I v životě.
Ptáte se, proč tedy žák musí být druhými trestán za chybu? Opět tuším proč. Protože trest je nástroj. Díky němu mě učitelé cvičili, že kdo nejde s davem, je špatný člověk. Že za takovou chybu mě dav odsoudí. A že budu neúspěšný.
Jenže život mi ukázal přesný opak. Kdo se snaží nejít s davem, má mnohem větší šanci vyniknout a tudíž větší šanci uspět. Ano, z hlediska českého školství je to chyba a dav vynikajícího člověka vždycky odsoudí. Ale to je problém davu, ne toho člověka.
3. škodlivý princip: Odměna pouze za výsledek
Hlavní je výsledek, učí české školství. A podle toho to v Česku vypadá. Vvýsledek má stejnou hodnotu, ať se k němu dopracujeme vlastní námahou, nebo podvodem. Proč se tedy namáhat, když nezáleží na způsobu, ale POUZE na výsledku?
Přemysl Piskač z agentury CZECH-US, která zajišťuje vzdělávání českých studentů v zahraničí, mi říkal: “Je zajímavé, když na zahraničních školách dojde na testy individuálních schopností. Američané se rozutečou do všech koutů třídy, aby měli klid – stoprocentně věří, že jsou dost unikátní na to, aby se svou výjimečností prosadili. Češi si o samotě skoro nevěří. V první chvíli dokonce přemýšlejí, jak opisovat. Přitom jsou chytří, mají všechny předpoklady uspět. Jenže v sobě také mají něco zakořeněného. Jde jim totiž pouze o výsledek, ne o cestu, kterou k výsledku dospějí…“
Poslední věta je mimořádně zajímavá. Jde jim o cíl. Ne o cestu. Přitom tento základ českého školství je ohromnou chybou. Úspěšným se člověk nestává v okamžiku dosažení cíle, ale už během cesty. Tam se rodí schopnosti pravých šampionů. Ne až vyhlášením na stupních vítězů.
Žádný úspěch nepřichází jedním okamžikem, lusknutím prstu – s dosažením konkrétní pozice, výše platu nebo objemu majetku. I to je totiž mezistav. Cesta i pak stále pokračuje. Nejtěžší není něčeho dosáhnout, ale obhájit to.
Proto je nesmyslné odměňovat jen za výsledek. Člověka, a děti především, je naopak nutné odměňovat za cestu, za snahu, za vytrvalost, za trpělivost a zvláště za schopnost bojovat se svými slabinami, nedostatky a neúspěchy. Dítě se naopak má odměnit za to, že dře právě tehdy, když se mu nedaří. Ne jen za to, že se mu daří.
Uvědomme si, že mnohé cíle, které si v životě vytkneme, zůstanou nakonec nedosaženy. Ale to vůbec nevadí. Nejde totiž o cíl. Už ta cesta, to úsilí, nás změní.
Ani v posilovně nemusíme zvednout jen tu nejtěžší činku, abychom si postupně vypracovali svaly.
4. škodlivý princip: Prohra znamená konec
“Jak se nedostaneš na vysokou školu, je s Tebou amen.”
“Co jsi doposud nedokázal, nedokážeš nikdy.”
A...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům