Ohlížíte se po nějakém partnerovi, aby Vás udělal šťastnějším?
Ve vztahu vyžadujete od partnera, aby Vás oceňoval, aby chválil Vaše přednosti?
Vztekáte se, když partner nechce, aby bylo po Vašem?
Představuje vztah, která máte s partnerem, celý Váš svět a soptíte, jestliže Vás partner nezahrnuje do svého plánu 24 hodin denně 7 dní v týdnu? Bojujete se žárlivostí?
Tak předně: Pokud si na některou z těchto otázek upřímně odpovíte ANO, neznamená to, že jste porouchaní. Většina lidí s tím, na co se ptám, zápasí, jen to veřejně nepřizná, aby se v rozhovorech s druhými necítila horší. Nikdo se totiž v takových pocitech, které nastiňuje otázkami, necítí komfortně. Považuje se za slabého.
Dnes si vysvětlíme, 1) proč se to děje a 2) proč v tom můžeme nalézt dostatečný důvod na sobě pozitivně pracovat.
Část první: Jak jednoduše se staneme citově slabými (závislými)
Odmalička jsme živeni pozitivními emocemi. Jen začneme dýchat, už se na nás rodiče kření Jéé, Ty ši klášnej, ťuťuňuňu. Všeho moc škodí. I když v malých dávkách je to pozitivní, ve větších to funguje jako návyková látka. Ano, droga.
Rodiče nás mnohdy předávkovávají láskou, pohodlím, pochvalami. Zahrnují nás emocemi, aniž by nás učili se emocím bránit. Stáváme se tak jednostraně závislými – na všem krásném, co nám poskytují. Naučíme se brečet, když není máma nablízku, když se bojíme o samotě, když se zhasne, když máme hlad, když upadneme – a nakonec brečíme, i když se nám vůbec nic zlého neděje. Protože víme, že je to zaručený přivolávač maminčiny náruče a další dávky slastných emocí.
Jak ale rosteme, maminčina náruč nás už tolik neobjímá. A nám začne chybět droga. Někdo ji začne vyžadovat po partnerovi, který má maminku nahradit.
Zejména druh z čeledi rozmazlených, mamánek, nedokáže být citově nezávislý. Ve vztahu nám často dává najevo, že děláme věci, které ho zraňují. Jsme “ošklivý svět”, na který se zlobí, jsme důvod, proč od nás utéct do “maminčiny náruče”.
Citově nevyrovnaný jedinec nás obviňuje za to, že ho zraňujeme. Obviňuje nás ze zraňování nejen tehdy, když nic špatného neděláme, ale i tehdy, když neděláme VŮBEC NIC. Ba tehdy nás tento jedinec obviňuje vůbec nejvíce, protože my prokazatelně neděláme to, co on potřebuje. Je tedy prakticky jedno, zda něco děláme nebo neděláme. On si vždy najde záminku, jak sám sebe vystavit do pozice oběti. A protože má záminku neustále, je stále ublíženější obětí.
Co s tím? Za chvíli si to povíme.
To, že jsme víceméně všichni (do nějaké míry) citově závislí, vychází z toho, že jsme lidé. Potřeba zavděčit se druhým se totiž rozvinula v kmenových dobách. Být oblíben, ba...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům