Část druhá: Jak se staneme zase citově silnými
Téměř všechno, co požadujeme po druhých, jsme schopni dát si sami. Ano, my sami se můžeme podporovat, motivovat, obdivovat i kritizovat. K tomu, abychom rostli, v dokonalém případě nikoho nepotřebujeme. Jenže: nikdo není dokonalý. Protože klopýtáme, oceníme někoho dalšího, kdo nám pomůže, když sami pochybujeme.
Nikdo druhý nám ovšem nemůže dát to, co sami necítíme. Partner nás může pouze podpořit, abychom to, co si myslíme, že v sobě nemáme, hledali. Ale nemůže to hledat za nás.
Může stát po našem boku, když budeme řešit své problémy. Ale nemůže všechny řešit za nás. Proč? Protože naše pocity a problémy jsou především v nás. V našem přístupu k událostem.
Ivana Danišová se narodila s hroutící se tváří. Teprve loni, když jí bylo sedmadvacet, jí lékaři diagnostikovali Goldenharův syndrom. Současně jí vysvětlili, že musí podstoupit tzv. multikraniofacionální operaci, která se dělá pouze v Americe. A že ji musí podstoupit nejpozději s dovršením 28. roku života.
Ivanina šance vyprší 4. listopadu. Do té doby musí sehnat 277 000 dolarů. Peníze, které nemá. I když čas dobíhá, už dlouho jsem neviděl tak silného a odhodlaného člověka, který si prostě nepřipouští prohru. Ivana to ale má v sobě. Odmalička poslouchala narážky na svou vizáž – posunuté pravé oko i vyklenuté ucho. Starší lidé jí v autobusu nadávali, proč si vlasy stahuje do culíku, když vypadá “tak otřesně”. Spolužáci se jí posmívali, že má kromě pravé tváře určitě deformovaný i mozek.
Ivana ovšem vystudovala práva s červeným diplomem.
Vyhrála boj s leukémií, i když měla prognózu jen měsíc života.
Podstoupila čtyři komplikované operace srdce.
Nemá jediný důvod pochybovat, že by prohrála zrovna teď, když jde “jen” o sehnání peněz. Polovinu už shromáždila. A začala bojovat i za druhé, kteří věřit přestali. “Na Slovensku je patnáct stejně nemocných dětí. Některé nasedly na loď, která se jmenuje rezignace. Já to nikdy neudělám. Dokud je čas, nikdy svůj život nevzdám.”
To je vnitřní síla, že?
1. Kdykoli se cítíme něčím/někým tlačeni nebo dušeni, začněme u sebe. U jedné maličkosti, kterou zvládneme úplně všichni: Zhluboka dýchat. Provzdušněme si tím krev i orgány a s čistou myslí si uvědomme, že i když nemůžeme ovlivnit všechny události, které nám vstupují do...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům