1. krok: Uvědomme si, že to, co jsme prožili, nás nedefinuje
Kdo vlastně jsem? Za co stojím? Co ještě dokážu a co už ne?
Moc rádi k odpovědím na tyto otázky používáme minulost. Jsme to, co jsme někdy byli, stojíme za to, co jsme někdy stáli, dokážeme to, co jsme kdysi dokázali, a nedokážeme to, co jsme ještě nedokázali – takto uvažujeme.
Ne, my nejsme zboží v supermarketu, které nám říká “Já jsem čerstvé jablko” (ačkoli je už dávno shnilé), “Stojím za spoustu peněz” (když už nestojí za nic) a “Dokážu Ti dát spoustu vitaminů” (když tahle pohádka už dávno odezněla). Učme se rozlišovat fakta a minulost. Nedefinovat sebe ani druhé na základě toho, co bylo, nýbrž toho, co je. Život nefunguje stylem zkopíruj a vlož. Život je změna.
Pojďme tedy oddělit minulost a přítomnost:
1) My nejsme ten, kdo byl zrazen. My jsme ten, kdo zradu překonal nebo překonává.
2) Co se v minulosti stalo, to už nezměníme. Navždy to zůstane v našem archivu, budiž. A je to dobře. Máme odkud čerpat své zkušenosti a máme co mít vytetovaného v intuici a instinktech. Ale neříká to nic o naší přítomnosti – kromě výpovědi o síle, kterou jsme od té doby prokázali.
3) Co nám provedly osoby A a B nemá žádnou souvislost s jakýmikoli dalšími lidmi, kteří do našeho života teprve vstoupí – a abeceda má opravdu ještě hodně písmen.
4) Ten, kdo nám dostatečně ublížil, už nikdy nemusí být součástí našeho života, když si to nebudeme přát. Není nutné se tedy nedůvěryhodnými lidmi dál zabývat. Oni patří do minulosti. Archivu. Panoptika poučných lidí našeho života.
Sečteno, podtrženo:
Řešme problémy, které se týkají naší přítomnosti. Netrapme se tím, co nelze změnit – tedy svou minulostí. Naučme se s ní pouze vyrovnávat. Přijmout ji jako fakt.
Uvědomme si, že nejsme minulostí k ničemu odsouzeni. Co bylo, nedokážeme změnit. Ale co bude, můžeme změnit každým svým dalším činem. Proto se soustřeďme na pozitiva – cestu vpřed. Ne na negativa – to, co je už za námi.
Ne, my jsme mnohem více než minulost. Jsme minulost + zkušenost, kterou jsme získali. Jsme mnohem silnější a moudřejší. Co nás nezabilo, to nás posílilo. Ano, to jsme teď my.
2. krok: Nevnímejme nic z minulosti jako selhání
Proč jsem si musel najít zrovna tak špatného partnera?
Proč jsem musela věřit zrovna téhle kamarádce-podrazačce?
Jak to, že jsem tehdy neviděl to, co vidím teď?
Všichni lidé, kteří vnímají minulost jako selhání, si neuvědomují, že toto vnímání je možné pouze díky tomu, že od té doby vyrostli. Nikdy neumíme posoudit terén, ve kterém se nacházíme, lépe než z vyvýšeného místa – z nadhledu. A nadhled v životě nám dávají zkušenosti, které jsme právě v minulosti získali.
Ano, my jsme POTŘEBOVALI špatnou zkušenost se svým partnerem a nejlepším přítelem, abychom je dokázali vidět z nadhledu. Nejbližší lidé se nikdy nepoznají ve chvílích úspěchu a spokojenosti. Jejich pravá tvář se vždy odkryje až s problémy. Každého člověka nejlépe poznáme tehdy, když nás může zranit. Příležitost dělá zloděje.
I ty nejhorší vztahy, které už skončily, nejsou ztraceným časem. Naopak. Především ty nejhorší zkušenosti znamenají nejdůležitější lekce. Učí nás dát si příště pozor na to, co jsme dříve přehlíželi, a tentokrát už od prvního dne.
Lidé, kterým v dětství spadlo nejvíce věží z kostek, jsou v životě nejlepšími staviteli. Lidé, kteří se ve vztazích hodně spálili, dokážou o to více milovat pravé partnery. Lidé, kteří zažili největší bolest a zklamání, dokážou pochopit podobné pocity druhých a sami je nevytvářet. Jsou tím nejspolehlivějším pilířem budoucího vztahu, tím nejžádanějším partnerem na trhu. Protože neexistuje odolnější člověk než ten, který prošel peklem.
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům