Část II.: Proč se nad bývalými smutky dnes usmíváme a nad bývalým štěstím pláčeme
Je to zvláštní, když si vzpomenu… V mládí jsem natropil tolik hloupostí a dnes se kvůli tomu mám nad čím usmívat. A naopak, co mě tehdy rozesmívalo a činilo šťastným, mě dnes bolí – protože mi to chybí.
Takto zrcadlově musíme chápat vzpomínky. Ba co víc, díky zrcadlu minulosti musíme začít lépe chápat přítomnost.
Skoro nikdy nedoceňujeme hodnotu okamžiků, které prožíváme, dokud se pro nás nestanou vzpomínkou. Jakmile nejdou vrátit, tehdy si uvědomujeme, co pro nás znamenaly. Pak se ty nejkrásnější vzpomínky stávají nejsmutnějšími, protože dobře víme, že se už nikdy neuskuteční.
A to je 2. fakt, který si musíme uvědomit:
PROTO máme vzpomínky. Učí nás, že abychom mohli v budoucnu vzpomínat na něco krásného, musíme to krásné nejprve vyrobit. A vše krásné se vyrábí teď, v přítomnosti. Přemýšlejme o tom!
Dáte mi jistě za pravdu, že je strašně těžké zapomenout na někoho, kdo nám poskytl tolik důvodů, abychom si ho navždy pamatovali. Současně ale zjišťujeme, že špatné vzpomínky časem přebolí. Spíše ty šťastné nás přivádějí ke stále většímu zoufalství, zapomínáme-li na přítomnost a jsme-li v přítomnosti nešťastní.
Proto 2. rada: Učme se děkovat za krásné vzpomínky. Jsou výzvou, abychom nezapomínali žít a vyrábět další. Krásných vzpomínek není nikdy dost a vždycky stojí za to žít tak, abychom se cítili šťastní hned dvakrát – když prožitek prožíváme i když na něj vzpomínáme.
Část III.: Čas jde jinudy než vzpomínky
Všimněte si, prosím, malé zajímavosti:
Čas nás vleče jedním směrem, kupředu. Ale vzpomínky nás stahují opačným směrem, dozadu. A my se nesmíme nechat rozervat vejpůl.
Jak to udělat? My všichni jsme právě teď výrobnou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům