Slovo na úvod: Blíží se Vánoce a houstne počet e-mailů, ve kterých se ptáte, jak Štědrý večer zvládnout, pokud budete poprvé sami. V dnešním článku se tedy dotknu tématu, jaké jsem ještě nikdy neřešil. Budu dozajista pro smích, ale napíšu o tom, čemu věřím a o čem, pro mnohé nepochopitelně, nepochybuji.
Existují dva druhy osamění.
Prvním je, když někdo, na koho jsme byli zvyklí, odejde k jinému partnerovi, na jinou adresu, zkrátka na jiné místo. Pořád je naděje, že se někde náhodou potkáme, že si vše vysvětlíme, že se nám vrátí. Pro mnohé lidi je to paradoxně horší případ osamění, protože plané naděje kradou skutečný život.
Druhým druhem osamění je, když někdo, koho milujeme, odejde do jiného času. Zemře. Je to ukrutná bolest proto, že není cesty zpět. Dojde nám, že všechno, co jsme s dotyčným neprožili a co jsme mu neřekli, s ním už nikdy neprožijeme a nikdy mu neřekneme. Pokud ovšem takto uvažujeme, sorry, ale mýlíme se. V obou případech totiž platí jedna společná teze: Ten, kdo nás opravdu miluje, ve skutečnosti nikdy neodejde.
Tuto větu obtížné chápou ti, kdo jsou důslednými studenty státního školicího systému. Stát používá školství jako výchovnu budoucích plátců daní. Musí jej tak používat, protože stát je pragmatik a žije z daní. Nemůže připouštět jiný svět než materialistický. Byl by sám proti sobě.
To ovšem nic nemění na tom, že vedle našeho světa, který vidíme, je také svět, který cítíme. Přesněji řečeno svět, který nelze vidět. Ale lze ho vnímat.
V jiném světě
Říká se, že onen svět musí být nádherný, když se z něj ještě nikdo nevrátil. Není to pravda. Lidé se z něj vracejí.
Myslím, že na světě nebylo většího materialisty, než byl můj strýc. Byl jím až do své autonehody. Z nemocnice se totiž vrátil “někdo jiný”.
Popisoval nám, jak ho hasiči vystříhávali z auta, jak ho záchranáři na louce oživovali, jak ho chirurgové na sále operovali. Přitom od vrážky do stromu byl v bezvědomí, respektive v umělém spánku.
Ale on to VIDĚL. Jako by byl korunou stromu, ptákem nebo lustrem na operačním sále. Lékařům ještě dnes dokáže postup po postupu popsat jejich tříhodinový zákrok, který ho “vrátil na svět”. Strýc však říká, že ve skutečnosti ho na svět vrátilo něco jiného, “cosi”, co říkalo: “Ne, ještě není Tvůj čas.” S tím, že zážitek měl mít jen proto, aby “něco pochopil”.
Podle lékařů to muselo být delirium, blouznění. Jistěže, tam vědecké knihy končí. Jako náhodu označují i to, že místo nehody strýc nepozná z úrovně terénu, ale spolehlivě na Google...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům