Na životě je krásné i kruté to, že i když si myslíte, že ho teď držíte pevně za pačesy, v příští minutě to může být naopak. Proto děkuji minulému roku za varování, která mě vedou k ponaučení. Tak například jako tehdy, když…
Jako stárnoucí pán miluji odpočinek v lázních. Svěží vzduch, minerály, relax, podobně ladění lidé. Recepční s ruským dialektem mi podal kartový klíč a pokynul: “Touto chodbou do vedlejšího křídla a výtahem do třetího patra. Budete mít klid, skoro nikdo tam dnes není. Příjemný pobyt.”
Moderní výtah popojel, pak škubl a ustal. Usmáli jsme se. Já, asi pětadvacetiletá Češka a asi pětasedmdesátiletý Rus. Směšné, když čtyřhvězdičkový hotel zlobí výtah.
Jenže úsměv nám ztuhl na rtech, když displej zobrazil dvě slova – MIMO PROVOZ. Běžná, když jste venku. Ale docela hořká, když jste UVNITŘ. Dveře nešly otevřít a z tlačítek fungoval jen poplašný zvonek. Zněl šachtou tak, až nám trhal uši. Marně, recepční měl totiž pravdu, v křídle opravdu nikdo nebyl. A pokud se mi snad zdálo, že byl, polekaně utekl.
Stiskl jsem poslední nouzové tlačítko, to se sluchátkem. Dlouhý vyzváněcí tón, pak k mému údivu ne servisní stanice, ale ten ruský recepční. Oznámil jsem mu, že jsme tři uvízlí ve výtahu. “Jo jo, zavolám opraváře.” A zavěsil.
Rozhostilo se to nejhorší – ticho v kabině, kterou jsme si už nebyli tak jisti.
“Zřítíme se!” napadlo dívku. Vida, informace: Měl jsem společnost člověka, který si ze dvou alternativ vybírá tu horší…
“Nemohu dýchat, ubývá vzduch!” přidala. Představivost jí hned vnukla panickou hrůzu z uzavřených stísněných prostor – klaustrofobii. Bylo o problém víc. Smrdělo to záchvatem.
Když jste v problému sami, může panikařit jen jeden mozek. Když jste tři, musí se alespoň jeden mozek snažit, aby nepanikařili tři.
“Nebojte, určitě všechno...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům