Nevnímal jsem čas. Dalajlama říká, že čas neexistuje. Existuje jen přítomnost. Tu jsem vnímal. A pak taky to ticho. Sladil jsem se s ním a nakonec mi v tom rozpoložení zvláštně vadilo, že ho cosi narušilo.
“Sergej?” jako by zaznělo někde v dáli.
Procitl jsem.
“Gdě Ty, Sergej?” rezonovalo chodbami.
Sakra, kdo je Sergej? Ten Rus?
“Da!” zařval jsem zplna hrdla, ačkoli Sergej nejsem.
“Sergeji, kde jsi? Hledáme Tě!” volal ještě jeden zmatený hlas, který se také blížil.
“Molodci, rozumíte výtahům?” povídám přes železný krunýř kabiny.
Ubezpečili mě, že jsou otázky, které je Rusům zbytečné pokládat.
Kdesi se ozvala rána, pak podivný šramot. Bliklo světlo, naskočil displej a výtah se dal do pohybu. Dveře se otevřely a v nich stáli dva asi šedesátiletí Ivanové. “Sergeji,” začali hned cloumat s mužem na kufru, který byl dezorientovaný. “Jak to, že jsi nebyl na proceduře? Čekali jsme na tebe v restauraci.”
—
Nikdy to první, co dělám po příchodu do hotelového...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům