“Proč jste čtvrté letošní vydání tištěného magazínu FC zaměřil na SEBEKOUČOVÁNÍ?” zeptal se mě čtenář. Ta otázka mi zůstávala dnes ráno v hlavě a já se usmíval. Proč?

Stoupal jsem na stráň. Tváře mi bičoval déšť, místy s kroupy.

Proč? – tak jako každé ráno tu byla ta sžíravá otázka:

Proč, ty pako, musíš běhat, když to tolik bolí?

Tak mluvilo mé druhé Já.

To mi vždycky rozmlouvá to, pro co se rozhodne mé první Já.

Ego vs. Alter ego

Máte v sobě také dva rozumy?

Mé první Já je motivátor. Žádá mě uskutečnit to, co potřebuji. Vyběhni!

Mé druhé Já je opačné. Vždycky je toho názoru, že pokyn mého první Já se dá odložit, přerušit, vzdát.

Oba ke mně vlastně mluví pořád. Naštěstí jsem pánem rozhodnutí, komu z těch dvou budu věnovat pozornost. A svému druhému Já – ať mi promine – ji věnuji málokdy. Vím, že když ho poslechnu, nikdy nevyběhnu, nikdy sám sebe nepřekonám, nikdy nepocítím tu slast z posouvání vlastních mentálních i fyzických limitů.

Snažím se tedy, aby jediný, komu dám po probuzení slovo, bylo mé první Já. To “lepší”. Jak to dělám? Budete se mi smát? Už třicet let si zkrátka každé ráno představím Medvídka Pú:

“Co je za den?” zeptal se.

“Je dnes,” odpovědělo prasátko.

“Hm, můj nejoblíbenější den,” řekl Pú.

Tato mantra mi pomáhá vstát, i když se druhému Já nechce. V půl šesté. A když druhé Já začne hlasitě protestovat, mé první Já ho uprosí: “Fajn, tak uděláme alespoň maličkost, ano?

Jen vstaneme… (a vstanu). Pak: Jen se oblečeme… (a navléknu si outdoorový outfit). Pak: Jen krokem vyjdeme ven… A venku: Jen zkusíme chvíli...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům