5. Nedopisujme čárku tam, kde život udělal tečku

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. Býváme tak destruktivní, že druhému přejeme to nejhorší. Ale abychom si to mohli přát, musíme nejdříve tu zlou myšlenku vyrobit. Není divu, že je nám špatně, když vaříme jedy.

Jediná pozitivní cesta ze špatné minulosti je pryč ze špatné minulosti. Opustit čas a prostor, který již neexistuje, pouze ve vzpomínkách. Neoživovat kostlivce v podobě toho, co bylo. Co bylo, už není.

Vím, jak je to těžké. Dokážeme zapomenout na slova, která někdo řekl, i na činy, které nám provedl, ale dlouho trvá, než zahojíme city, které druhý zranil. Možná bychom mu chtěli ještě něco vzkázat, vytknout, oplatit. Ale nedělejme to. Nedržme se v minulosti. Snažme se nikdy nedopisovat čárku tam, kde už život udělat tečku.

Já rozbité hrnce zásadně neslepuje. Za zralého partnera považuji toho, kdo si uvědomuje hodnotu toho, co má, už když to má, ne až když to ztratí.

Naším problémem bývá to, že my to víme. Cítíme, že i to, co nás kdysi na druhém otravovalo, nám teď chybí. Jsme přesvědčeni, že jediná osoba, která nás může uzdravit, je ta, která způsobila naši nemoc. Nicméně věřme, že existuje dobrý důvod, proč se lidé z minulosti nedostávají do naší budoucnosti. A že brzy po boku někoho dalšího pochopíme, proč to nevyšlo s tím předchozím.

Netrapme se kvůli těm, kteří jsou schopni netrápit se kvůli nám. Nebuďme stále tím, kdo dělá první krok. “Miluji Tě, chybíš mi” – to jsou v takové situaci slova tak silná, že ukazují, jak jsme slabí. A slabí lidé nejsou pro druhé oporou.

Slabí jsou ti, kdo příliš často promíjejí. Takovým si lidé zvyknou ubližovat. Čím více ukazujeme druhému, že bez něj nemůžeme žít, tím více nás bere jako samozřejmost.

Když už mu chceme něco ukázat, ukažme mu, že jsme schopni žít i sami. Že jestli něco udělal, tak dvě chyby. Za prvé, že odešel. A za druhé, že nám umožnil zjistit, že se bez něj dá žít možná lépe.

A to se dá – bez lidí, kteří nás zrazují – vždycky.

6. Těšme se na budoucnost

Kolem nás žijí miliony lidí. Proč tedy dávat někomu stále druhou šanci, když řada jiných čeká na tu první? Proč pláčeme, že zapadlo jedno slunce, když nám pak slzy brání vidět miliony hvězd? Až příliš často se děje, že zatímco přebíráme kamení, přehlédneme diamant.

Ne, nezapomínejme na minulost. Učí nás, že zkrátka existují lidé, kteří poznají to nejlepší z nás a zradí. Ale takoví nejsou všichni. Jiní poznají to nejhorší z nás a nikdy...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům