Soulmate (čti soulmejt) = spřízněná duše. Poprvé použito Platonem

Příběh 1

Byla to jeho první láska. Nikdy předtím nezažil takový pocit. To musel být osud…

Vzali se, měli děti. Ano, přicházely problémy, ale on věřil, že ty přece patří k lásce…

Až pak… Objevila se ONA. Úplně jiná, zajímavější, opačná než manželka, která už mu připadala dávno okoukaná, nudná, prázdná.

Má utéci k NÍ? Jestliže nikdy předtím nezažil tak silný pocit, takovou jistotu, že tahle je ta pravá, to přece musí být soulmate!

—

Příběh 2

Uvízla ve špatném vztahu. Roky čekala na pravou chvíli.

Až dítě nebude tak malé… až vyroste i druhé… až se dostanou na školu… až si najdou práci… až, až, až…

Až najednou měla věk. Copak TEĎ může odejít?

A co když tam venku ani žádná soulmate není? Vždyť nikoho lepšího nepoznala! Co když on, byť špatný, je to nejlepší, co jí mohlo být souzeno? Co kdyby skončila – bože, bojím se už toho slova – SAMA?

—

Také máte podobné myšlenky?

Hledáte ten osudový vztah, osudovou pracovní příležitost, osudovou cestu životem?

Existuje vůbec něco takového?

A pokud ano, jak se to pozná?

Tak jako v knize 250 zákonů lásky, odstraňme si postupně hlavní otazníky.

Existuje osudová láska?

Samozřejmě že ano.

Jak se pozná?

Klidně zavřete oči, nebudete je potřebovat. Spřízněná duše se pozná jinak.

Už když ji potkáte, je jasně jiná než všechny ostatní.

Váš první úžas: Můžete jí dlouze vyprávět – a nenudíte ji. Můžete sdílet svá trápení, obavy i chyby – a ona Vás nesoudí. Zkrátka...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům