Zavrtěl hlavou. Rozepsanou esemesku smazal. Stačilo chvíli podržet jednu klávesu na mobilu.
—
Nebyla spokojena. Jedním tahem na monitoru tedy vyhodila dokument do koše. Nezbylo po něm ani stopy.
—
Litera scripta manet, říkalo se dříve. Co je psáno, to je dáno, nemůže být odvoláno. My jsme překonali tuto dobu. Jsme tak mocní, že kdykoli dokážeme cokoli zrušit. Kohokoli vymazat. Nebo si to alespoň myslíme – na sociálních sítích.
Jenže příroda internet nevymyslela. Není s ním kompatibilní. V přírodě dál platí fyzikální zákony. Co je možné ve virtuálním světě, není možné ve skutečném životě. I když nám virtuálno vstupuje do života, pořád ještě živá růže voní víc než obrázek poslaný e-mailem, pořád ještě lidský úsměv překonává symbol smajlíka a skutečné objetí hřeje více než rozžhavený Skype.
Jak přiznávám ve své nové knize 100 nejkratších cest k Tobě, patřím do starého železa. Vážím si svého společníka, který v každé destinaci shání pohlednici a poštovní úřad, aby mi ji poslal. Žere mu to čas, peníze, navíc ten neefektivní kus papíru přichází do schránky až za několik měsíců – jenže už nikdy z mého života nemizí.
Vím, že je snazší hromadně označit přátele, kteří dnes mají svátek, a dokonce automatem ve stanovený den nechat software odeslat předlohu blahopřání, ale já prostě rád tisknu ruku… rád mluvím do živých očí, které se tetelí přirozeněji než nová videoprofilovka na Facebooku… rád vnímám bezprostřední štěstí, radost, emoce… to je pro mě ŽIVOT.
Zvykli jsme si, jak snadné je přítele přidat i odebrat. Jak rychle lze změnit vyřčené slovo (klikni a zvol Upravit...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům