– “Nemyslíte, že jste měl jen štěstí?” Té otázky jsem se sám polekal. Jemu se ale začaly smát oči:

– “Určitě. Dokonce se mi zdá, že čím usilovněji pracuji, tím větší štěstí mám.”

Jak už víte z časopisu FC, Ingvar Kamprad se z ničeho vypracoval ve druhého nejbohatšího muže Evropy. Za celou dobu si nepůjčil peníze ani nevydal akcie. Vzešel z chudého venkova, ze vzdálené osady farmářů, kde lidé znali jen sepětí, skromnost a tvrdou práci.

“Všechny nevýhody se staly mým požehnáním, jakmile jsem je tak začal vidět,” dodává muž, který byl odmalička dyslektik a trpěl tzv. slovní slepotou. Obtížně rozeznával hlásky a z abecedy neuměl písmena správně poskládat do slov. Špatně četl, měl malou slovní zásobu a nedovedl vytleskávat s dětmi slova po slabikách.

“Byl jsem tak hloupý, že mě nenapadlo rezignovat,” směje se. “S poruchou jsem se pral. Proto mi nikdy nepřišlo divné prát se i se životem.”

Když na to dnes vzpomíná, uvědomuje si, že vlastně nepotřeboval umět moc. Hlavní otázku, která způsobila jeho úspěch, totiž tvořila jen tři slova:

CO-POTŘEBUJETE-PŘÍŠTĚ?

Narodil se do chudoby po kolapsu akcií na americké burze. Celý svět spadl do velké hospodářské krize. Kampradovi na úrodném jihu Švédska se měli čeho chytit: lopat, motyček, dalšího nářadí. Farmařili.

Měli co jíst. Neuměli sice vypěstovat nebo odchovat všechno, ale to nevadilo. Stejně na tom byli sousedé. Komu co chybělo, to s druhým vyměnil. Nekonkurovali si, spolupracovali.

Ingvarův otec po večerech vyráběl na koleně zápalky. Šestiletý Ingvar je chodil nabízet v sousedství. Pak otci s výrobou i pomáhal. Kampradovi zjistili, že čím více zápalek vyrobí a čím více zboží vymění protihodnotou, tím více mohou buď projíst, nebo vydělat na trzích. Ano, mít opravdové peníze! Ingvar tak jednou za zápalky nepožadoval zeleninu nebo maso, ale: “Promiňte, pane, dal byste mi to Vaše staré...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům