Vždycky je cesta

Za dva týdny, 30. března, bude Ingvaru Kampradovi 90 let. Naoko firmu předal synům, Peteru, Jonasovi a Mathiasovi, ale na její chod pořád významně dohlíží. Není divu, IKEA je jeho celoživotní dítě. A to se ani v penzi neopouští.

Když otevřel obchod v Šanghaji, už ho nehřály tržby, ale to, že přišlo osmdesát tisíc zákazníků jen v první den. A když mu synové hlásí, v kolika zemích už mají zastoupení, pozvedne hlas: “Co mi to vykládáte? Vždyť jsme jenom v jedné čtvrtině světa!”

Nezná slovo NEMOŽNÉ. Pokaždé opakuje: “Musíte mi to vysvětlit asi mnohem polopatěji. Jak nemožné? Promiňte, jsem dyslektik a to slovo neznám.”

Vždycky je cesta, to je jeho pohled. Ale aby byla cesta, musí být napřed vůle, odhodlání, dostatečný cíl a režim.

Tak jako otec kdysi jemu, on svým synům vylomil vypínací tlačítko budíku, takže nastavení na šestou hodinu ráno nejde změnit. A...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům