1. Domov začne být tam, kde je srdce

“Nikdy jsem si neuměl představit, že by můj domov mohl být i jinde než v Česku. Kouzlo je ovšem v tom “i”. Můj domov je pořád v Česku, ale najednou mám dvě adresy. Moje uši rozumějí dvěma a více jazykům. V peněžence mám bankovky dvou a více měn. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že mám i dvě osobnosti. Jednu mám ve starém, jednu v novém domově. A ty dva světy se postupem let stírají. Stále méně vnímám nějaké hranice. I když – v myšlenkách – tu krabici s fotkami z dětství mám pořád na jednom místě na půdě a pohlednice příbuzným a přátelům posílám stále na jednu – jejich – adresu. Ale domov už není JEN tam, kde jsem se narodil. Je kdekoli, kde cítím, že žiju.”

2. Přátelství začne být intenzivnější

“Na začátku jsem měl problémy s loučením. Zdálo se mi těžké, až nemožné. Ale pak jsem si uvědomil, že se s ničím neloučím. Vždy se mohu vrátit na domácí gauč, stočit se do klubíčka a dýchat tu vůni, povědomou od dětství. A že tu možnost mám bez ohledu na to, kam a kdy cestuji. Nicméně je to možnost, ne nutnost. Pokud chci, po loučení přijde vždycky: “Ahoj, jsem tady zpátky.”

Na druhou stranu si ale člověk začne mnohé uvědomovat. To, co v Česku přehlížel, pro něj začne znamenat hodně. Je to komické, protože se vlastně nestalo nic víc než to, že někdo položil mezi Vás a to, co je pro Vás důležité, množství vody nebo půdy. Najednou daleko od lidí poznáváte skutečné hodnoty. Kdo opravdu stojí o to zůstat s Vámi ve styku. Kdo Vás skutečně chce vidět, když se vrátíte na skok do Česka. S někým cítíte, že to není jen jeho důležitou prací, že si na Vás...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům