Miluji Francii, Azurové pobřeží, Provence. Mám rád francouzštinu a aniž bych byl gay, chodím rád do jedné restaurace kvůli číšníkovi. Respektive sommeliérovi (“číšníkovi přes vína”). Tak jako když někdo chodí do kina kvůli jednomu herci.

Cyril je Francouz a i když mluví česky lépe než já francouzsky, jsem rád, když po dobu mé návštěvy zůstává Francouzem. A to do detailu. Ví, co má rád, a když si rezervuji stůl, nechá se asistentkou informovat. Když jsem pak uveden ke stolu, přiběhne, pozdraví a diskrétně mi pošeptá: “J’ai un accordéon!” (Mám tu harmoniku.)

On a personál vůbec jsou jedním z důvodů, proč pražskou restauraci CzecHouse řadím mezi své hideaways – místa, kam rád utíkám. Jednou za čas.

Ano, je drahá. Právě proto do ní chodím vzácně, právě proto i mně je vzácná a právě proto se při každé návštěvě znovu usmívám nad detaily, které jsem mezitím vypustil z hlavy, jinde je tolik nevídám a vytvářejí specifický zážitek.

Následující řádky budou nepochybně zvláštní, že i když jsou o restauraci, prakticky vůbec ne o jídle. Jsou o maličkostech, které ale tvoří krásný večer. Pokud v průběhu prodloužených velikonočních svátků přemýšlíte alespoň o jedné neobvyklé večeři (otevřeno tu mají až od 18 hodin) a unesete vyšší ceny, zvažte – co těší mě, třeba potěší (alespoň trochu) i Vás.

1. Vody

“Přejete si vodu? A, prosím, perlivou, nebo neperlivou?”

To je klasika ve většině restaurací.

Něco jako: “Jaké víno máme? No, červené a bílé.”

Tak jako kdekoli jinde mají vinný lístek, v CzecHousu mimo jiné vodový. Stejně jako víno i voda totiž má své druhy a každá chutná jinak s jinými jídly. V nabídce je mimo jiné ta, kterou miloval Leonardo da Vinci; pramen, který se pije už od roku 58 před naším letopočtem; nebo ledovcový nektar, který je velmi nízce mineralizovaný a má mimořádně příjemné pH 8,8.

Ale samozřejmě si můžete dát klidně i mattonku…

2. Skleničky

Už jste někdy zvrhli skleničku...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům