Mám 190 000 followerů a nejsem časově ani kapacitně schopen se sejít s každým. Tuto schůzku jsem si však nemohl nechat ujít. Bylo to, jako bych se díval do své vlastní tváře před x desítkami let. Měl jsem stejné otázky, touhy i naštvání, proč mi nikdo nepomůže.
Mnohé z toho ve mně zůstalo dodnes. Vnímám totiž následující:
Jen se postavíme na nohy, už chodíme do jeslí, do školky, do školy, pořád se něco učíme. Člověk by řekl, že kdo opustí školní systém, musí být už dostatečně samostatný a schopný sám si budovat vlastní život, své vlastní štěstí, po kterém touží.
Místo toho se však z absolventů stávají jen čekateli na práci – ve frontě na zaměstnání; v zaměstnání jsou z nich čekatelé na včasnou a férovou mzdu; a po desítkách let zaměstnání nakonec čekatelé na důstojnou penzi.
Na to se učíme?
Kvůli Přines, podej, docházej včas, neodcházej brzy a hlavně mlč a dělej?
Seděl jsem proti dítěti a stále více jsem si uvědomoval, že aby si lidé byli schopni budovat svou vlastní cestu, na které budou úspěšní a šťastní, a ve svém úsilí nebyli tak lehce zastaveni, potřebovali by v sobě odmalička pěstovat alespoň 5 následujících dovedností.
Děti toho nejsou schopné. Čekají na nás. Nám důvěřují. Od nás čekají, že je povedeme. Nechtějí být jako my. Chtějí být jako ony.
Seděli jsme na mléčném koktejlu a já si přál, aby děti se už naučily chápat svět jako časoprostor, kde máme výjimečnou příležitost uskutečňovat to nejlepší ze sebe. Nemusíme se bát o...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům