Jaké jsou nejdůležitější hodnoty Vašeho života? Přemýšlíte o nich?
Netrápíte se pro něco, na čem z dlouhodobého pohledu nezáleží?
Nezhoršujete zbytečnými starostmi vlastní zdraví?
Mějte na paměti zjištění psychoimunologie: Je přímá souvislost mezi stavem psychiky a stavem imunity. Čím déle a intenzivněji se trápíte, tím více podemíláte nejen své psychické, ale i fyzické zdraví. A já se ptám: Stojí TO za to? Stojíte to, proč se trápíte, za to?
Bez zdraví bolí tělo. Bez lásky bolí duše. Bez času nemá smysl nic.
Už ve videovzkazu jsem ty hodnoty zmínil.
Na prvním místě je čas. Lidé sice na první místo staví zdraví, ale když Vám už nezbývá čas, zdraví Vám nepomůže. Pasažéři lodi Titanic také byli zdraví, ale neměli dost času, aby je z ledové vody vytáhli. Potřebovali víc času, aby zachránci stihli na místo dorazit. Všeho můžete mít v životě více – lásky i peněz –, jen času máte v životě s každým dnem méně. A víc už ho nikdy nebude.
Myslete na to. Čas Vám nikdo nenahradí, nevrátí. Věnujete-li někomu svůj čas, dáváte mu to nejdražší, co máte – kus života, který už nikdy nezískáte zpátky. Važte, komu a čemu dáváte čas.
Na dalších dvou místech jsou láska a zdraví. Uvádím je v tomto pořadí. Bez lásky totiž nelze žít zdravý život. Nemáte-li nic a nikoho rádi, nemáte-li být za co (zpětně) vděční, nemáte-li se na co (dopředu) těšit, nebudou se Vám dostávat dobré pocity a (spojenými nádobami psychoimunologie) začne chřadnout Vaše zdraví. Naopak, s láskou má zdraví naději. Začnete-li mít rádi život, ba i některé překážky v něm, začnete-li brát situace s nadhledem a humorem, zdraví se může vrátit. Láska je z psychoimunologického pohledu podmínkou zdraví. A nemyslím jen lásku partnerskou – myslím lásku k čemukoli, co děláte, co právě teď prožíváte.
Pamatujte, prosím: Bez zdraví bolí tělo. Bez lásky bolí duše.
Naopak, máte-li dost času, dost lásky i dost zdraví, můžete mít všechno ostatní. Peníze, vnitřní rovnováhu nebo radost. Přemýšlejte o tom, prosím.
Tři vzkazy od ponaučeného
Přes vánoční svátky navštěvuji lidi. Ne příbuzné, ale „cizí“ lidi, které nenavštěvuje nikdo. To zná například Kamil.
Kamilovi je třiačtyřicet. Veškerým jeho světem je prostor o velikosti patnáct krát šest kroků. Tak velký či malý je jeho nemocniční pokoj. Většinu dne je upoutaný na lůžku a hledí do bílého stropu. Pokud najde sílu vstát, došourá se leda k oknu. Z něj vidí koruny stromů, rozbitou zeď a za ní střechu pohřebního ústavu. Ven už sám nevyjde. Ví to.
Venku byl „někdo“. Má tam „bankovní účet s penězi“. Má tam „kamarády“. Má tam „sny“, které si ale „ještě nezačal plnit“. A už si je nesplní. Tehdy říkal, že na ně „nemá čas“. Nyní už ví, že Jan Werich měl pravdu, když pronesl: „Neříkej, že nemůžeš, když ve skutečnosti nechceš. Jednou totiž naopak budeš chtít, ale už nebudeš moci.“
Kamil se v jediném momentu své vysněné pracovní kariéry sesypal. Přetížení rozjelo v organismu sebedestrukční proces, s nímž si současná věda neví rady. Kamilovi doslova ukrajuje tělo. Lékaři mu musejí postupně odebírat tkáň z dolních končetin, začali od konečků prstů.
Lidé si často myslí, že nemají meze. A když je náhodou překročí, že se stačí omluvit, uznat chybu a všechno bude jako dřív. Ne. Kamilovi pokaždé tečou slzy, když mi vypráví o výletech, hradech, horských stezkách, o všech místech, kam se „někdy“ chtěl podívat, ale zapomněl, že žádný den v kalendáři se nejmenuje „někdy“ nebo „jednou“. Že co nestihl doteď, už nestihne.
Všechny jeho sny se staly pouhou iluzí. Měl čas je uskutečnit. Neměl však dost rád sám sebe. Nepochopil život, který je „teď“ a zítra být nemusí. Myslel si, že „později“ bude vhodnější doba. Spletl se. Kamilův čas má své meze. Tak jako je mělo jeho zdraví.
„Bože, Petře, jak naplno bych teď žil, kdybych měl to štěstí jako Vy!“ řekl mi. Přitom ten dar času, lásky i zdraví měl. „Proklínám. Sám sebe i svá rozhodnutí, která se opakovala každý den – kdy jsem obětoval svůj čas všemu, jen ne naplnění sebe sama. Kdybych věděl, co mě potká, žil bych jinak,“ běduje.
Proč Vám to píšu? Abyste neudělali jeho chybu. Kdybyste věděli, co Vás potká, také byste žili jinak.
Ve své knize ZNOVUZROZENÍ ukazuji, jak můžete začít nový život, pokud s tím současným nejste spokojeni. Vše o knize je zde. Ptáte se, jak jinak by dnes žil Kamil? Toto Vám vzkazuje:
1. „Každý den bych žil tak, jako by měl být můj poslední“
Tím není myšleno: Carpe diem. Užít dneška na úkor zítřka. Ale: užít dne. Dne, kterým jsme obdařeni.
Carpe diem neznamená nasekat dluhy a po mně potopa. Ale naopak vyrovnat všechny dluhy, dostat se i vnitřně do rovnováhy, aby mohla klidně přijít potopa.
„Žít tak, jako by tento den byl poslední“, znamená žít „dnes“ tak, abychom „zítra“ nelitovali především toho, co jsme NEudělali....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům