1. krok: Přijměme realitu a oddělme ji od fantazie.

Existuje svět Faktů a svět Domněnek. Pokud tyto dva světy směšujeme, žijeme v iluzích. Nevnímáme partnera takového, jaký je, ale jak jsme si ho vymalovali ve své fantazii.

Přijmout pravdu není snadné. Pravda není vždy krásná, tak jako krása není vždy pravdivá. Pravda obvykle bolí ve dvou případech: když zraňuje a když mění. Pokud se pravdě nebudeme vzpírat, nebude nás dlouho zraňovat, prostě nás změní. Poučí nás. A to potřebujeme.

Uvědomme si svůj život jako mapu. Víme, kam se chceme dostat, ale k tomu potřebujeme vědět i to, kde jsme. To, kde jsme, nemusí být příjemné místo, ale musíme si ho přiznat, jinak se prostě na mapě ztratíme.

Pokud si nejsme ochotni přiznat pravdu, marníme svůj čas a energii. Předstírat, že jsou věci jinak, než jak prokazatelně jsou, znamená žít v jiném než skutečném světě. Přijmout tvrdou realitu neznamená vzdát se života, o kterém sníme, naopak to často znamená jedinou skutečnou cestu k takovému životu.

2. krok: Nesuďme druhého. Přijměme, že je také jenom člověk.

Někdy pravdu není důležité pochopit, stačí ji přijmout jako fakt. Stejně tak není nutné druhého soudit. Nevedelo by to k ničemu pozitivnímu.

Kdo četl knihu Dvanáct srdcí, ví, jak probíhá odpuštění. Jeho podstatou není ulevit druhému, ale sobě. Skoro všechna lidská utrpení jsou totiž způsobena vzpíráním se přítomnosti a neochotou odpustit. Úzkost, pocit viny, napětí, stres, zášť a další formy nezdraví jsou způsobeny přílišným žitím v iluzích – v minulosti nebo budoucnosti, dvou časech, které neexistují, a nedostatečným žitím v přítomnosti.

Lže nám. Budiž. To je fakt. To je přítomnost. Netrapme se minulostí, ve které “takovým nebyl”. Minulost je mrtvá. Stejně jako budoucnost, do které nám slibuje zlepšení, je nenarozená. Žijme v přítomnosti. Ujasněme si, kým druhý je. Nesněme o tom, kým není. Člověka nedělají sliby, ale...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům