Na včerejší autogramiádě knihy Dvanáct srdcí to byla hlavní otázka, kterou jste mi pokládali mezi čtyřma očima: MÁ TO (můj vztah) SMYSL?

Věnoval jsem tomu osm hodin povídání. Pochopitelně neumím prohlédnout každý případ do všech jeho detailů a rozmanitostí obou partnerů. Navrhuji ale tyto obecné základní mantinely, kdy ještě vztah funguje a má smysl.

Všechno má své meze. I každý z nás. Ty meze jsou ale rozdílné.

Každý z nás má jiný práh bolesti. Co druhého nebolí, nás již ano.

Navzájem si nevidíme do hlav. Jak tedy můžeme vidět, co druhý ještě unese a co je pro něj už příliš?

Kam až je vhodné se druhému obětovat, abychom v očích druhého získali hodnotu, a kde už se ponižujeme, tedy v očích druhého ztrácíme svou hodnotu?

Kde ještě je dobře (“kvůli dětem”) držet rodinu a kde už děti dostávají špatný příklad a přebírají vzorec svých rodičů, že normální je spolu nemluvit, problémy neřešit, ignorovat se?

1. mez: Oba ještě pracují na vztahu

Funkční vztah netvoří dvě dokonalé osoby. Dokonalá osoba neexistuje. Nikdo nejsme dokonalý.

Funkční vztah tvoří dvě nedokonalé osoby, které jsou ovšem ochotné pracovat na dokonalejším vztahu. Zlepšovat ho.

Abychom ovšem mohli něco zlepšit, musíme společně nalézat rezervy, tyto rezervy si přiznávat a pracovat na jejich odstranění. Ve vztahu nikdy není můj, nebo Tvůj problém, ale náš. A to proto, že partneři jsou spoluhráči, sedí v jedné lodi. Nesmějí se vnímat jako soupeři.

První mez vztahu je tam, kde je mez komunikace. Kde není komunikace, není vztah, protože není jak ho budovat. Pokud spolu dva lidé nemluví, nemohou zjistit, co druhý potřebuje, co mu vadí, co ho trápí. Jsou to dvě osamělé jednotky žijící shodou náhod vedle slepe. V lodi plují naslepo.

2. mez: Oba ještě respektují své rozdíly

Neexistují dva stejní lidé....

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům